Kapitola třicátá - Špatné zprávy

Rozhovor s Theronem ještě neskončil. Během toho, co spolu mluvili, Glea’ar ucítil, že má něco v náprsní kapse. Úplně zapomněl na svitek, který dostal od Aiella. Glea’ar svitek rozvinul. Papír byl pomačkaný, ale inkoust stále dost zřetelný. Byl to dopis od Sylvanas.
„Co je to?“ chtěl vědět Theron.
„Věděl jste, že zbytek Hordy chtěl začít jednat o vyloučení Sin’dorei?“
„Ne, to jsem nevěděl,“ odpověděl lord, aniž by v jeho hlase zaznívalo překvapení nebo znepokojení.
„Proč nepomáháte ostatním? Sylvanas vás prosila o pomoc v její boji proti Alianci, víte moc dobře, v jaké je situaci. Proč se tak distancujete od všech problémů? Přišla jí podpora až z Kalimdoru a vy, který s ní žijete na stejném kontinentu, jste nebyl schopný poslat alespoň zásoby.“
„Nemám ti k tomu co říct.“
„Teď je to stejně jedno, válka ustala, mírové prapory byly vyvěšeny.“
„Válka ustala, aby začala jiná Glea’are. Tenhle svět se nikdy nedočká klidu.“
„Možná, že Horda a Aliance potom všem spolu dokáže vycházet.“
„Jsi tak naivní…“
„Pomozte Undercity teď, když se nic neděje, pošlete zásoby, ať Sylvanas vidí, že elfové na nikoho nezanevřeli. Jestli Sin’dorei zůstanou osamoceni, bude to jejich konec. Otevřete konečně oči, prosím vás.“
Lor’themarovo odhodlání v obličeji vystřídalo vyčerpání a zbědovanost. Arogance a pýcha ustoupily do ústraní a odhalily citlivější stránku vůdce Silvermoonu.
„Snažil jsem se, aby se Sin’dorei měli co nejlépe. Dělal jsem vše pro to, abychom konečně prosperovali jako jednotný národ. Při honbě za vydobytím si vlastního místa na tomhle kontinentě jsme asi zapomněli na to, že máme i spojence, o které se lze opřít.“
„Ne asi, ale určitě jste na to zapomněli. Důležité je, že jste si to uvědomil. Teď s tím můžete něco udělat.“
„Je mi to tak líto.“
„Nelitujte a dělejte vše proto, abyste to napravil.“
„Předpokládám, že ty se budeš snažit také.“
Nenapadlo ho svou radu vztáhnout na sebe, uvědomil si, že by byla chyba neřídit se jí.
„Budu.“
Lord Theron podal Glea’arovi ruku a ten ji stiskl.
„Hodně štěstí, Glea’are.“
„Díky, budeme ho potřebovat. Účastníte se jednání?“
„Ne, nechám tebe, abys mluvil mým jménem. Nerad bych něco pokazil a musím napravit spoustu věcí jinde.“
Elf pokýval hlavou, otočil se a odešel. Teď musel zařídit ještě jednu věc, které se tak obával. Po rozhovoru s Theronem z něho strach ale opadl. Věděl, kde Aiellovi rodiče bydlí, jednou mu dům ukazoval, když procházeli kolem. Mladík bydlel nedaleko Farstriders Square. Glea’ar přemýšlel, co jeho rodičům řekne. Zjistil, že se něco takového nedá připravit. Zaťukal na dveře a zhluboka se nadechl. Otevřela mu elfka, na které se vliv času začal podepisovat. Kůže na obličeji a na rukách se začínala svrašťovat. Její oči už tolik nezářily. Byla oblečená do pruhů různobarevných látek, které jí zahalovaly i hlavu, což bylo u elfů dost netypické.
„Vy musíte být Glea’ar,“ řekla žena. „Aiell o vás hodně vypráví, jsem moc ráda, že si konečně našel přátele.“
„Kvůli němu sem přicházím, madam.“
„Co se stalo? A kde vlastně je?“
„Nevím, jak vám to mám říci, Aiell…zemřel, když bojoval proti démonovi.“
Ženě se podlomily nohy a Glea’ar ji musel podepřít, aby neupadla.
„To není pravda! Řekněte, prosím, že to není pravda!“
„Rád bych, paní, ale nemohu.“
„To není možné!“ vykřikla a zakryla si rukama obličej, aby nebylo vidět, jak pláče. „Moje dítě! Moje ubohé dítě! Ne, to ne!“
„Melanion? Kdo je ten muž?“
„Anandore! Naše dítě…“ nedokázala pokračovat, zármutek jí to nedovolil.
„Co je Aiellovi?“ zeptal se Glea’ara. Držel svou ženu v náručí, aby ji ta zpráva znovu neskolila.
„Aiell…je mrtvý, pane.“
Muž zíral na Glea’ara a vypadalo to, jako když mu nedochází, co elf právě řekl.
„Můj syn,“ zamumlal potichu, „je mrtvý?“
Glea’ar se soucitným pohledem kývl. Po Anandorových tvářích stékaly slzy. To bylo jediný projev smutku. Uvnitř ale jeho srdce krvácelo a těmi několika málo slovy bylo roztrháno na kusy.
„Je mi to vážně velice líto,“ řekl Glea’ar, který nevěděl, jak pokračovat. Chtěl odejít
a nechat rodinu, aby se vyrovnala se svým žalem.
„Počkejte!“ křikla s posledních sil Melanion. „Zůstaňte, prosím.“
Tohle Glea’ar nečekal. Zastavil se v půlce kroku.
„Chceme vám alespoň poděkovat, vím, že vám to přijde divné, ale od té doby, co vás znal se hodně změnil. Byl mnohem živější, měl více energie i chuť k životu.“
Glea’ar si nedokázal představit dřívějšího Aiella.
„Možná to tak nevypadá, ale vděčíme vám za spoustu věcí. Díky vám byl Aiell šťastný. Měl pocit, že někam patří a že dělá něco ušlechtilého.“
„Věřte mi, paní, že vykonal hodně dobra.“
Žena se usmála, po tvářích ji však stále stékaly slzy.
„Kde je jeho tělo?“ zeptal se Anandor. „Chtěli bychom ho pohřbít,“ řekl zlomeným hlasem.
„V sídle Quel’ban’dinoriel. Jestli ho chcete vidět, můžete jít se mnou,“ Glea’arovi to znělo divně, když to říkal.
Aiellovi rodiče ale vypadali potěšeně. Měli možnost vidět svého syna, nedoufali, že ho budou moci pohřbít. Jejich reakce elfa docela zaskočila, na druhou stranu je chápal. Přivedl je k základně. Oba dva manželé se ke svému synovi vrhli a oplakávali ho.
„Můžete tu zůstat, jak dlouho budete chtít,“ ozval se Glea’ar ode dveří. Chtěl je nechat o samotě.
„Děkujeme,“ řekl Anandor, „ale půjdeme.“
Vzal syna do náručí a společně se svou manželkou opustili dům. Glea’ar si povzdechl. Přešel ke zbraním, které visely na zdi naproti dveřím, a dotkl se na nich vyraženého znaku. Vzpomněl si na ten den, kdy Aiell vrazil do dveří, v rukách svíral pergamen s nákresem insignie a celý jenom zářil. Chlubil se jím všem členům. Byl to povedený obrázek brány Silvermoonu zalité sluncem. Aiell předtím strávil dva dny pečlivým kreslením každého detailu. Seděl venku před vchodem a maloval.
„Glea’are! Doufal jsem, že vás tu najdu!“
Elf se otočil. Byl to jeden z mágů vysoké věže.
„Co se děje, Magnusi?“
„Obávám se, že mám pro vás špatné zprávy. Jde o…Sargerase...“ starý muž sotva popadal dech.
„Pokračuj, Magnusi, prosím.“
Mág se narovnal a zhluboka se nadechl. To zopakoval ještě třikrát, než byl schopen znovu promluvit. Glea’ar byl docela netrpělivý.
„Tak?“
„Čas pro jeho příchod nadešel…“