Kapitola třicátá pátá - Šílenství a předpověď

Aqui’tach zaklepala na dveře Cerdwîllova pokoje a vzala za kliku. Dveře se ani nepohnuly.
„Cerdwîlle, to jsem já, Aqui’tach. Přinesla jsem ti ten glyph, jak jsi chtěl.“
Odpovědi se nedočkala. Pokusila se znovu otevřít dveře, ale ty nepovolily ani tentokrát. Elfka položila ruku na klíčovou dírku. Dlaň se jí rozzářila zlatavým světlem a po pár vteřinách bylo slyšet, jak se zámek otevřel. Znovu se opřela do dveří a ty se bez sebemenšího odporu otevřely. Vstoupila do malého pokoje a našla Cerdwîlla ležícího na posteli. Pokusila se ho probudit. Elf otevřel oči. Měl je podlité krví a vypadal vyčerpaně.
„Co se ti stalo?“
„Aqui’tach…“ hlesl.
Položila svitek s glyphem na stůl.
„Mám ti někoho zavolat?“
„Ne…to…bude dobré.“
„Co je?“
„Asi…asi jsem se zbláznil, Aqui’tach. Mám halucinace, jsem paranoidní. Neustále mě někdo sleduje, nevím kdo…Celou tu dobu byl se mnou v Sunfury Spire, vysmíval se mi, ale nikoho jsem neviděl…“
Objala ho.
„Neboj, už je dobře. Tady se ti nic nestane, přinesla jsem ti ten glyph,“ řekla a ukázala na stůl. Cerdwîll sledoval její ukazováček. Na stole uviděl svitek, který mdle zářil namodralým světlem. Občas z něj vylétla drobná světélka o velikosti zrnka prachu. Elfovi se znatelně ulevilo.
„Glea’ar mi říkal, že jsi měl nějaké problémy, kněží ti ale říkali, že jsi v pořádku, ne?“
„To ano, jen si myslím, že se jim asi nedá věřit,“ začal Cerdwîll, mluvil šeptem, Aqui’tach se k němu musela naklonit. Přitáhl si ji ještě blíž. „Myslím, že se tu už moc lidem věřit nedá,“ řekl a rozhlédl se. „Něco ti povím, on si pro mě jistě přijde…odtáhne si mě zpátky a bude mě mučit stejně, jako kdysi asi mučili jeho…“
„Ale kdo si tě odvede?“ ptala se zmateně.
„Pšššššššt…“ udělal Cerdwîll a položil si ukazováček na ústa. „On přijde, už slyším, jak se blíží…přijde si pro nás a všechny nás odtáhne s sebou.“
A pak se rozchechtal. Byl to bláznivý smích, který Aqui’tach slýchávala u lidí, ležících v nemocnici na lůžku. Vojáci zranění v různých bitvách, kteří neměli daleko ke smrti. Elfka se na svého přítele dívala smutným pohledem. Chtěla vstát a přivést Glea’ara, aby se na něho podíval. Ve chvíli, kdy se zvedala, vykřikla. Cerdwîll ji bleskovým pohybem chytil za ruku. Nemluvil tím šíleným hlasem. Byl teď naprosto klidný až chladný. Aqui’tach zamrazilo v zátylku. S hrůzou zjistila, že Cerdwîllovy oči, původně jasně zelené, změnily barvu na mrazivou modrou.
„On přijde, Aqui’tach.“
„Kdo?“
„Ledový král znovu usedl na svůj trůn. Spojí své síly se Sargerasem a společně vymýtí ¨veškerý život. Nastolí vládu chladu a smrti, tak, jak se jim vždy snilo. Zničí veškerý odpor a všechny rasy rozdrtí náporem ledu a oceli.“
„Král Lichů a Sargeras?“ zeptala se ustrašeně Aqui’tach.
Cerdwîll se jenom krutě usmál, jeho oči znovu zezelenaly a elf upadl do bezvědomí. Roztřesená Aqui’tach se rozeběhla za Glea’arem. Našla ho na Farstriders Square, kde se právě loučil s Aliancí.
„Glea’are…Ce-ce…Cerdwîll. Je v bezvědomí, potřebuje pomoct.“
„Zbytek mi povíš cestou, jdeme.“
Wrynn se na svého nového hostitele s úšklebkem podíval a vešel do domu.
Aqui’tach s Glea’arem vrazili do Sunfury Spire. Cerdwîll ale ve svém pokoji nebyl.
„Nechala jsem ho tu, byl v komatu, nemohl přeci jen tak odejít.“
Glea’ar zavřel oči a začal elfa hledat svou myslí.
„Je na věži mágů, na střeše.“
Aqui’tach si zakryla ústa zděšením.
„Pojď, honem! Nemůžeme ho tam nechat samotného!“ křikl na ni. Stačilo to, aby se probrala a následovala Glea’ara. Elf vyběhl po fialové plošině draeneiů a přeběhl po palubě lodi až na střechu věže. Po chvilce našel Cerdwîlla stojícího na jejím okraji. Měl prázdný pohled a oči upíral na zem pod ním.
„Cerdwîlle!“ zakřičel Glea’ar.
Elf nereagoval.
„Cerdwîlle!“ zkusil to ještě jednou.
Tentokrát se na něho mladík podíval. Byl malátný, vypadal skoro jako mrtvý.
„Glea’are…tak mě přeci jenom dostal…dohnal mě až sem, říkal mi, ať jsem jdu, že je tu moc hezky. A měl pravdu, je tu krásný rozhled. Snažil se mi namluvit, ať udělám ještě jeden krok dopředu…a vlastně se o to stále ještě snaží, je tak těžké mu vzdorovat. Prý se mi nic nestane…nevěřím mu, ale nedá se vzdorovat…“
„Poslouchej mě, Cerdwîlle, komu věříš? Mně nebo jemu?“
„Samozřejmě, že tobě, udělal jsi toho pro mě strašně moc, děkuji ti, ale on je tak přesvědčivý,“ vzdychl. „Říká, že ti nemám věřit, že mi chceš ublížit, ale to je přece hloupost, proč bys mi ubližoval?“
„Ano! Nejsem tu od toho, abych ti ublížil, chci ti pomoct.“
„Ty bys mi nelhal, viď, že ne?“
„Ne, nikdy…pojď za mnou a uvidíš, že ti lže on…“
„Ach, Glea’are, je tak těžké mu vzdorovat.“
„Překonáš ho, já ti věřím, zvládneme to a spolu ho vyženeme…už ti nebude poroučet.“
Cerdwîll se usmál, jeho obličeji díky tomu získal tupý výraz.
„Děkuji, Glea’are,“ řekl a v tu chvíli skočil dolů.
Glea’ar uslyšel, jak Aqui’tach za ním vykřikla a rozplakala se. Elf věděl, že to, co se právě chystal udělat, je nebezpečné, ale neměl na výběr. Během těch pěti vteřin, které zbývaly Cerdwîllovi, než dopadne na zem, Glea’ar sebral všechny svoje síly. Cítil, jak se tok času zpomaluje. Nakonec se mu podařilo zastavit čas úplně. Pod náročností kouzla se mu podlomila kolena.
„Aqui’tach,“ hlesl. Snažil se, aby se jí kouzlo vyhnulo.
„Glea’are, co se to stalo?“
„Zastavil jsem čas, dočasně, zachraň ho! Nemáš moc času!“
Přikývla. Seběhla dolů a našla Cerdwîlla, jak visí ve vzduchu asi dvacet metrů nad zemí. Svou myslí ho přenesla bezpečně na zem. Chvíli na to se čas rozpohyboval. Cerdwîll sevřel v rukách trávu a zhluboka se nadechl.
„Já…jsem naživu…Aqui’tach…jak?“
„Tiše, šetři síly.“
„Už je pryč…“
„Počkáš tu? Musím zkontrolovat Glea’ara.“
„Je v pořádku?“
„Je jen vyčerpaný…nic mu není.“
Aqui’tach znovu vyběhla na střechu, kde ležel Glea’ar.
„Zachránil jsi ho,“ řekla elfka a usmála se.
Glea’ar se převalil na záda úlevou.
„Tak pojď, nesmíme ho tam nechat samotného,“ řekla a zvedla ho ze země. Podpírala ho, aby neupadl.
Cerdwîll už byl schopen jít sám, společně se vydali do sídla Quel’ban’dinoriel.