Kapitola devátá - V Azshařině jménu

„Tati, tati! Královna Azshara se na nás přišla podívat! Přišla do našeho domu! No tak, tati, vstávej! Přece ji nechceš zmeškat?“

„Vždyť už vstávám, Dweâne,“ odpověděl Glea’ar a vzepřel se i se svým synem.

Chlapec se pevně držel otcova krku.

„Dweâne, pusť mě a běž si hrát s ostatními ven. Já zatím přivítám královnu.“

Malý kluk poslušně odběhl a Glea’ar sešel po schodech dolů ke vchodovým dveřím, aby přivítal vzácnou návštěvu.

„Královno,“ řekl a poklonil se. „Čemu vděčím za vaši návštěvu?“

„Shromažďuji Quel’dorei, abychom se mohli poklonit našemu bohu, Glea’are. Přidáš se k nám?“

„Má královno, celý život vám se svou rodinou věrně sloužím, ale odpusťte mi mou opovážlivost, doopravdy si myslíte, že je vhodné ho uctívat? Cítím v jeho úmyslech smrt a zmar. Upusťme od toho, dokud je ještě čas.“

„Čas už dávno vypršel, Glea’are. Musíme se Sargerasovi podrobit. On znamená moc a on také znamená naději. Dokáže nám dát tolik síly, kolik jen budeme chtít. Sargeras pro nás znamená budoucnost.“

„Vždy jste využívala mých rad, poslechněte mě prosím i pro tentokrát. Zbavme se ho. Přinese nám jenom zkázu.“

„Asi jsem pochopila, že s tebou počítat nemám. Jaká škoda. Možná se ještě časem rozmyslíš.“

Glea’ar se znovu uklonil, když královna vycházela ze dveří. To, co řekla, mu dělalo velké starosti. Zavolal svou ženu, aby sebrala děti, sbalila věci a nějaké zásoby a odjela co nejdál od města. Ve zkratce jí vysvětlil, co se chystá, a políbil ji na rozloučenou. Pak vyběhl do ulic.

Hledal dům mladého druida, Furiona. Ten už od začátku tušil, že využívání sil Studny bude pro Kaldorei zkázou. Furion zrovna meditoval a rozmlouval s duchy přírody.

„Furione, odpusť, že tě ruším. Jmenuji se Glea’ar, jsem jeden z Quel’dorei…“

Jakmile řekl, od koho pochází, probral se Furion, prudce vstal a vzal svou hůl.

„Nejsem tu, abych ti ublížil. Chci pomoct. Už vím, co pro nás Sargeras znamená. Prosím, vyslechni mě.“

Furion odložil zbraň a nechal Glea’ara, aby mu situaci vysvětlil.

„Azshara chce dovolit Sargerasovi přijít sem?“ křikl Furion. „Jestli se sem dostane, bude to znamenat konec všech elfů a celého světa. To nemůžeme dovolit, Glea’are. Řekni, víš, kdy se chystá Sargeras udeřit?“

„Každým dnem. Azshara shromažďuje svoje věrné. Bude potřebovat všechnu moc Quel’dorei, jestli sem bude chtít Sargerase dostat.“

„Nebudeme mít dost času se připravit. Vyhledám Cenaria, ten nám pomůže. Zajdi za mým bratrem, Illidanem a vyřiď mu, že chci, aby za mnou přišel. Víš, kde bydlí?“

Glea’ar pokýval hlavou a vyřítil se do ulic města hledat Furionova bratra. Cestou málem srazil nějakou mladou kněžku.

„Co se děje?“

„Omlouvám se, ale teď nemůžu nic vysvětlovat. Furion mě poslal pro svého bratra,“ vyhrkl ze sebe elf a opět se rozeběhl najít Illidana.

Kněžka se za ním ještě chvíli dívala. Nakonec pokračovala v cestě.

Glea’ar vrazil bez zaklepání do Illidanova domu.

„Promiňte, že vyrušuji, ale posílá mě váš bratr. Chce s vámi okamžitě mluvit.“

Illidan zrovna prováděl nějaký z Quel’doreiských rituálů.

„Právě teď nemohu, elfe. Vyřiď mému bratrovi, že se za ním zastavím, až budu moci.“

„Je to ale doopravdy naléhavé. Žádá vás o pomoc.“

Illidan hodil rozzuřeně s miskou, ve které byl nějaký prášek, o zem. Nádoba se rozzářila a vybuchla. Illidan prudce rozrazil dveře svého domu a vyrazil k Furionovi.

Glea’ar zůstal stát v místnosti a po chvíli se vydal zpět k druidovu domu. Cítil se trochu jako idiot. Běhal tam a zpět a nepřipadal si nějak moc užitečný.

„Mohl bys mi vysvětlit…Tyrande! Co ty tady děláš?“

„Nabízím svou pomoc Furionovi a ty bys měl udělat to samé. Čelíme proti velkému nebezpečí. Blíží se k nám mocné zlo, které chce uchvátit naše domovy. To nesmíme dovolit!“

„Glea’are, pojď sem, budeme tě ještě potřebovat,“ řekl Furion elfovi, stojícímu u dveří. „Jediná možnost je najít Cenaria, ten nám pomůže, a zničit Azsharu dříve, než se jí povede přivést sem Sargerase. Zburcuj všechny, co znáš a co by nám byli schopní pomoci proti Azshařině šílenství. A my zatím najdeme Cenaria.“

Glea’ar se vydal splnit úkol a ostatní vyrazili do posvátného Moongladeu, kde, jak doufali, naleznou lesního poloboha. Cesta jim netrvala dlouho, díky mocným Furionovým silám a brzy se s polobohem setkali tváří v tvář.

„Proč vstupujete do posvátného Moongladeu, cizinci?“

„Odpusť nám, Cenarie, naši troufalost, ale potřebujeme tvoji pomoc. Temné síly se chystají zničit naši milovanou zem a my nemáme šanci se nepříteli ubránit, pokud nám nepomůžeš!“ řekl Furion.

„Do vašich záležitostí mi nic není,“ křikl Cenarius.

„Moc dobře víš, že to není jenom náš problém,“ ozvala se Tyrande. „Zlo bude plenit celý svět a dostane se i sem. A všechno živé bude ztraceno, pokud s tím nic neuděláme! Potřebujeme tvou pomoc! Pokud něco neuděláš, odsoudíš všechen život k smrti a až nepřítel zvětší svoje počty, ani tvoje moc ho nezastaví!“

„Jsi velmi odvážná, mladá kněžko. Vidím, že nehodláte odejít, dokud něco neudělám. Zkusím se spojit s pěti Aspekty, mocnými, starobylými draky. Snad nám pomohou,“ řekl Cenarius a odběhnul do čarovného lesa.

Po chvíli se vzduch začal chvět. Oblohou proletělo pět obrovských těl. Byli to draci, v čele s královnou Alexstraszou a jejími potomky. Moongladem se začal nést zvuk rohu. Hluboké troubení otřásalo stromy i samotnou zemí. Z lesa vylétla snad tisícovka světélek, duchové lesa odpověděli na Cenariovo volání, následovali je starobylí lesní lidé, enti.

Furion, Tyrande, Illidan a Cenarius se vydali napřed, aby se ujistili, že Glea’ar shromáždil elfy. Do Azshary se dostali druhý den za rozbřesku. Stanuli na kopci a pohled na jejich milované město je šokoval. Dívali se na ruiny domů, spoustu mrtvých těl a na ohně, které likvidovaly okolí. V ulicích stále zuřil boj. Démoni dotírali na Kaldorei a snažili se je všechny pozabíjet. Nad hlavami hrdinů prolétla první vlna draků. Zakrátko dorazily ostatní posily, enti, duchové lesa a pět Aspektů. U královnina chrámu vypukla obrovská bitva, která otřásala samotnými základy světa.

„Nedokážeme je porazit, lásko,“ řekl Furion Tyrande. „Jejich síla je obrovská.“

„Jsme teď ve velké přesile, Furione, a s pomocí Elune to jistě zvládneme.“

„Nejsem si jistý. Myslím, že udeřit budeme muset někde jinde.“

„Myslíš, že aby tohle šílenství přestalo, je třeba zničit Azsharu?“

„Přesně tak. To ona sem přivedla Sargerasovu armádu a nepochybně sbírá síly, aby sem přivedla i jeho samotného. Nesmíme jí to dovolit. Pojďte za mnou. Je načase to skoncovat.“

„Co máš v plánu, bratře?“ zeptal se Illidan.

„Zničit Studnu věčnosti. Ona je důvodem, proč sem Sargeras přišel a pomocí ní sem Azshara hodlá toho démona dostat. Nemáme na vybranou.“

„Chceš rozhodovat za všechny? Přijdeme tím o svou sílu a nesmrtelnost, to ti nemohu dovolit.“

„Nemusíš nám pomáhat, hlavně nás nezdržuj. Je třeba to skončit co nejrychleji.“

„Je to nejlepší řešení,“ řekla Tyrande. „Cenarie, jistě s námi budeš souhlasit.“

„Není jiná možnost,“ odpověděl polobůh.

Illidan skupinu opustil a vydal se svou vlastní cestou.

„Azshara v chrámu očekává příchod Sargerase!“ křikl Furion.

U vchodu do chrámu se setkali s Glea’arem. Dozvěděli se od něho, že útok démonů přišel včera večer po jejich odchodu. Z nebe se náhle snesly meteority, zničily spoustu domů a z nich pak povstaly kamenní golemové. Z chrámu vyrazilo nesčetné množství démonů, pekelných psů a dalších temných bytostí. Kaldorei se urputně bránili, ale většina jich zemřela již při první vlně. S hrstkou přeživších elfů pod Glea’arovým vedením se vydal Furion do chrámu.

Venku se však stalo něco, s čím nikdo nepočítal. Jeden z Aspektů, Neltharion, drak, který dostal před tisíciletími na starost péči o zemi a její hlubiny, zešílel. Celou dobu byl mučen tím, jak temnota plenila zemi až to jeho tělo a mysl nevydržely. Temnota Nelthariona roztrhala a z jeho zbytků povstal temný drak Deathwing, který se plně oddal útočící Legii. Zbylé Aspekty byly nuceny se stáhnout a Neltharionova zrada je natolik zasáhla, že už nikdy nezískaly takovou moc, jakou oplývaly kdysi.

„Už na vás čekám,“ řekla Azshara, když uviděla Furiona a jeho spolubojovníky. „Poděkuj svému bratrovi, Furione.“

„Do útoku!“ křikl druid.

Azshara se zlověstně usmála, napojila se na síly Studny a seslala zničující kouzlo. Většina elfů zemřela ještě předtím, než se k Azshaře stačila dostat. Cenarius opětoval útok Azshary. Královna na nic nečekala a vrhla proti svému soupeři protikouzlo. Glea’ar její magický výpad odrazil a kouzlo prorazilo jižní část chrámu. Chvíli se zdálo, že kouzlo Azsharu zasáhlo plnou silou, avšak Quel’dorei svou královnu uchránili. Okamžitě opětovali palbu. Chrám naplnily exploze a záblesky, jak do sebe narážel jednotlivá kouzla. Tyrande využila zmatku, který se rozpoutal a dostala se k Azshaře nezpozorována. Když se chystala nechráněnou královnu zahubit, chytili ji její stráže. Mladá kněžka se snažila dostat se z jejich sevření, ale nepodařilo se jí to. Jejich pevný stisk jí rozdrásal ruce do krve. Strhal ji kůži a zadíral se do masa. Když Furion viděl, jak jeho láska trpí, popadla ho obrovská zuřivost a nenávist vůči Azshaře. Pobil Quel’dorei, kteří mu stáli v cestě a vrhl se na královnu.

Illidan se mezitím dostal k nehlídané Studni a do mistrně vytvořených, kouzelných lahviček, nabral magickou, pableskující vodu. Chtěl si ji nechat pro sebe a využívat její moc sám.

Furion svou mocí téměř zničil moc Urozených. Jeho nátlak byl tak velký, že se Quel’dorei i Azshara museli plně soustředit na odrážení jeho kouzel. Zapomněli na průchod, který vytvářeli pro Sargerase ve Studni věčnosti a její energie nekontrolovatelně rostla. V jistou chvíli překročila únosnou mez a vír, který měl umožnit Sargerasovi vstoupit do Azerothu, explodoval. Chrám byl roztrhán na kusy. Studna se začala hroutit do sebe. Následovala další exploze, která roztrhala jednolitý kontinent a uprostřed vytvořila moře, obklopené dvěma zeměmi. Azshaře a jejím nejlepším Quel’dorei se však podařilo přežít. Společně se svými věrnými byla vtažena do Studně, kde je magické síly přetvořily na vodní hady, nagy.

Sargerasova Legie byla zničena a temnému pánovi se uzavřel přístup do Azerothu.

Glea’ar se probudil na horké zemi. Ze spánku a koutku úst mu tekly pramínky krve. Vstal a udělal pár vrávoravých kroků. Zmateně se rozhlížel po ruinách města. Všude byla mrtvá těla elfů a démonů. Krev po někdejších ulicích skoro tekla proudem. Každou chvílí se otřásla zem, jak se hroutily zbytky domů a jak doznívaly důsledky exploze. Zanedlouho nalezl skupinku elfů, která katastrofu přežila. Byli mezi nimi Furion, Tyrande i Cenarius. Glea’ar si vzpomněl, že poslal svou rodinu pryč a netušil, jestli jsou ještě naživu.

„Cenarie, prosím tě, využij duchy a zeptej se jich, zda-li je moje žena a syn v pořádku.“

Polobůh sebral svoje poslední síly a rozeslal svoje vědomí po celé zemi. Glea’ar ho s nadějí v očích pozoroval.

„Necítím nikoho, je mi to líto, Glea’are.“

Elfovi vytryskly z očí slzy. Podlomila se mu kolena a padl do prachu.

Kněžka se k němu sehnula a znovu ho postavila na nohy. Její ruce už vypadaly o něco lépe, díky Furionovým léčivým schopnostem. Navždycky si ale ponesou památku na tuto událost v podobě jizev.

„Musíme odtud,“ řekl Furion.

K přeživším se přidalo několik Urozených a pár elfů. Nikdo už nechtěl dále bojovat. Mezi elfy vzniklo nevyhlášené příměří. Furion jim sice nedůvěřoval, ale věděl, že bez Studny už stejně nic dalšího nenapáchají.

Na hrubě sestavených vorech se elfové vydali přes nově vzniklé moře vstříc světlejším zítřkům, které je snad na druhé straně čekají.

Napsal Ignismagnus