Kapitola čtvrtá - Tvrdý pád

Na tváři ucítil nepříjemný pocit. S námahou otevřel oči. Ležel ve vysoké trávě, která ho šimrala. Snažil se sednout si, ale nemohl. Tělem mu projela ostrá bolest. Motala se mu hlava a vše viděl rozmazaně. Mraky na nebi se otáčely v divokých spirálách. Ještě chvíli bez hnutí ležel, pak se ale přinutil vstát. Tělo ho ale odmítalo poslouchat. Všimnul si většího kamene vedle sebe, pokusil se o něj opřít. Nakonec se mu podařilo vstát, ale stálo ho spoustu úsilí udržet se na nohách. Vše bylo neustále v pohybu, jeho oči nebyly schopné zaostřit. Udělal pár váhavých kroků. Došel ke stromu a tam se o něho opřel, aby šetřil síly.

Zavřel oči. Dělalo se mu špatně z neustálého kolotoče, který mu dopřával jeho zrak. Snažil se soustředit, ale nebyl schopný si vzpomenout. Hlava se mu mohla rozskočit.

Podíval se na strom za sebou. Přejížděl rukama po rozbrázděné kůře. Doufal, že strom bude dost silný na to, co se s ním právě chystal provést. Zastavil se rukama zhruba ve výšce svých očí a trochu na strom zatlačil. Bříška prstů se mu rozpálila. Listy stromů začaly hnědnout a padaly k zemi. Sytě hnědá kůra se zbarvila do šeda.

Glea’ar cítil velkou úlevu. Nedokázal kouzlo zrušit a strom se po chvíli rozpadl v prach. Elf z něho vysál veškerou energii, kterou použil na svoje zotavení. Udělalo se mu lépe. Hlava ho sice ještě trochu bolela, bolest v těle ale ustoupila a dokonce vidění se mu zostřilo. Stále mu ale dělalo problém vzpomenout si, co se vlastně stalo.

V trávě kus od něho se ozval slabý, chrčivý zvuk. Uviděl křídla, která se bezmocně plácala a snažila se zvednout téměř bezvládné tělo. Byla to wyverna, na které letěl. Pod křídlem měla velkou krvavou skvrnu. Poslední vteřiny jejího života pro ni musely být neuvěřitelnými muky.

V dálce uviděl nějakou stavbu s širokými lopatkami otáčejícími se v lehkém vánku. Vůbec nevěděl, kde by mohl být a civilizace pro něho znamenala možnosti záchrany. Vydal se tedy přímo k budově, která, jak doufal, bude patřit Hordě a ne Alianci. Brzy se dostal na udupanou hliněnou cestu. Bylo samozřejmě lepší jít po ní, než se brodit po pás ve vysoké trávě.

Jakmile vstoupil na cestu, málem ho srazil velký pták podobný pštrosovi. Z křoví hnedka za opeřencem vyskočil lev. Pták ovšem šelmě rychle zmizel z dohledu. Lev se otočil na elfa.

„Nedělej to,“ řekl Glea’ar.

Lev byl očividně velmi mladý a nezkušený. Byl hubený, jistě ho měl velký hlad. Šelma se rozeběhla proti elfovi a skočila po něm. Glea’ar udělal rozmáchlé gesto a chtěl lva odhodit, ale jeho magie nefungovala. Zvíře Glea’ara povalilo a chystalo se mu překousnout krční tepnu. Elf však dokázal útokům dravce uhýbat. Zvedl šelmu nohama a hodil ji za sebe. Mladý lev dopadl na zem. Zvedl se a chystal se k dalšímu útoku. Glea’ar se útoku zvířete vyhnul a udeřil zvíře pěstí do spánku. Ozvalo se hlasité křupnutí a lev padl nehybně k zemi.

„Vítej v mém světě.“

Pokračoval dál v cestě. Zkoušel nějaká jednoduchá kouzla. Sem tam se mu nějaké podařilo, ale jen, pokud byl v naprostém klidu a čaroval pomalu. Připisoval to svému zranění. Doufal, že se to časem spraví, protože bez své magie by asi moc dlouho nevydržel. Přišel totiž o svou jistotu. Vždy za sebou měl svoje kouzla, pokud se mu něco nedařilo.

Šel už asi hodinu a budova byla pořád stejně daleko, alespoň mu to tak připadalo. Po další hodině se konečně dostal na dosah mlýna. Za ním byla malá osada taurenů, kteří se ho ochotně ujali. Dali mu najíst a vyptávali se ho, co se mu stalo. Popravdě odpověděl, že neví.

„Potřeboval bych se dostat do Orgrimmaru,“ řekl.

To jediné mu nějak zůstalo v paměti. Nevěděl ale, proč tam míří.

„Camp Taurajo má neustálé spojení s Orgrimmarem. Máme tu nějaké wyverny, které by tě tam mohly zanést, ale v tvém stavu bych ti nedoporučoval letět,“ řekl jeden z taurenů. „Měl bys vyrazit po zemi, sice to déle trvá, ale pro tebe to nebude tak nebezpečné. Na sever po cestě je navíc osada zvaná Crossroads, kde už tě do Orgrimmaru dopraví.“

„Jak daleko to je?“

„Tak tři hodiny cesty. Budeš chtít vyrazit okamžitě?“

„Musím vyrazit co nejdříve. Mám takové tušení, že je to velice naléhavé.“

„Dobře tedy. Zeptám se někoho, jestli by tě nedoprovodil.“

Glea’ar vyšel společně s taurenem ven ze stanu.

„Pomůže tady někdo našemu spojenci dostat se do Orgrimmaru?“ zeptal se nahlas.

„Já půjdu!“ ozvalo se za nimi.

Byl to jakýsi ork v bohatě zdobené róbě.

„Potřebuju do města, tak se můžeš svízt se mnou, jestli chceš.“

Glea’arovi se zablesklo před očima. Ten ork mu připomněl někoho, koho nedávno ztratil. Viděl vyděšenou tvář, jak padá do tmavého moře. Viděl, jak kráčí ve společnosti nějakého starého orka lesem. Jak se jenom jmenoval? Ten stařec měl přeci jméno. Jenom si na něj vzpomenout. L…začínalo přeci na l. Log, log…jak to jenom bylo dál?

„Je ti něco, Glea’are?“ zeptal se ho tauren.

„Logrash,“ zašeptal krvavý elf.

„Prosím?“

„Vzpomínám si…jmenoval se Logrash. Cestoval se mnou jeden starý ork, jmenoval se Logrash.“

„A kde je teď?“

„Je…mrtvý…letěli jsme na wyverně, létaly kolem nás šípy, napadla nás Aliance, v Zoram’gar, byli jsme na cestě do Silvermoonu, já…kvůli mně.“

„Dej tomu čas. Za chvíli si vzpomeneš úplně na vše. Elathe, dej na něho pozor a doveď ho do Orgrimmaru. Jestli je alespoň z části tak důležitý, jak říká, musí se tam dostat v bezpečí,“ řekl tauren orkovi.

„Spolehněte se. Tak pojď, Glea’are, uděláme si menší výlet.“

Společně s novým společníkem se vydal Sin’dorei ke Crossroads.

Po hodině cesty, kdy nechali Taurajo daleko za sebou, se ork začal Glea’ara vyptávat.

„Nás vlastně nikdo nepředstavil, nesem na nějaký formality, jmenuju se Elath.“

„Glea’ar.“

„A co vlastně chceš dělat v Orgrimmaru? Slyšel sem tě mluvit o hlavním městě elfů, máš namířeno tam?“

„Ano.“

Elath za celou cestu už nepromluvil. Ticho prolomil až řinkot zbraní nedaleko od nich. Ork sáhl za záda a vytáhl z pouzdra dvoubřitou sekeru. Pevně sevřel rukojeť a protočil ji v rozmáchlém oblouku.

„Radši počkej tady,“ řekl a rozběhl se za zvukem.

Glea’ar si mnul spánek. Slyšel hlasy. Celkem byly tři. Dva mužské a jeden ženský. Křičely na sebe přes lomoz zbraní, které se srážely ve vzduchu. Nedokázal rozpoznat obsah jejich hádky, každopádně věděl, že to nebude nic běžného, když proti sobě vytasili zbraně. Hlasy trochu ztichly, nejspíš k nim právě dorazil Elath. Pak se ale bitka rozhořela nanovo, tentokrát se do ní zapojil i Elath. Sin’dorei věděl, že to nevěstí nic dobrého. Měl zlé tušení, že Elath bude potřebovat pomoc. Vydal se rychlým krokem za orkem. Trochu se ještě motal, ale jeho stav byl o poznání lepší, než před několika hodinami. Ve vysoké trávě uviděl Elatha, jak stojí proti dvěma kentaurům, a mladou dívku, krvavou elfku. Krčila se u vysokého stromu a zakrývala si obličej.

Kentauři v rukách svírali oštěpy a výhružně řvali.

„Tahle holka patří nám!“ řekl jeden z nich chraplavým hlasem a zadupal zuřivě do země.

„Myslim, že s váma nechce nikam jít!“ ozval se Elath. „Nechte ji na pokoji, jinak vám budu muset ublížit!“

„Odejdi, orku!“ vyzval ho druhý kentaur. „Proti nám nemáš šanci!“

Kentaur se zvedl na zadní a zařehtal.

„Tak to si jenom myslíš, uvidíme, kdo proti komu nemá šanci,“ řekl Elath a sevřel svou sekeru.

Kentauři oba ještě jednou výhružně zařvali, a pak se s oštěpy napřaženými rozeběhli proti orkovi. Ten udělal salto ve vzduchu, dostal se těsně před jednoho z kentaurů a podrazil mu nohy. Kentaur překvapeně vyjekl a odkutálel se snad pět metrů daleko, kde zůstal chvíli bez hnutí ležet. Pak se postavil. Špatně našlapoval na přední levou nohu, nejspíš si ji pádem pohmoždil. Druhý zatím útočil na Elatha. Ork se vyhýbal všem výpadům a úspěšně odrážel kentaurovy útoky. Zvíře protočilo oštěp nad hlavou a dřevěným koncem trefilo Elatha do obličeje. Následoval útok čepelí zbraně, který mířil přesně na orkovo srdce. Elath však útok odrazil sekerou. Kentaur zavrávoral. Ork udeřil pěstí zvíře do břicha, přesně do místa, kde jeho lidské tělo přecházelo v koňské. Tvor zaječel, zapřel se zadníma nohama, aby neupadl. V tu chvíli však zasvištěla vzduchem Elathova sekera, která usekla kentaurovi hlavu. Tělo okamžik stálo na místě, ale pak se sesunulo k zemi.

Druhý kentaur se mezitím dostal za Elatha, připravený pomstít padlého druha. Zvedl se na zadní a chystal se zabodnout do orka svoje kopí. V tu chvíli ho však zasáhla ohnivá koule. Kouzlo odhodilo zvíře stranou. Glea’ar tasil svou dýku, vyhodil ji do vzduchu, chytil ji za hrot čepele a hodil ji po kentaurovi. Dýka zasáhla obludu přímo do srdce. Elf natáhl ruku, dýka se zvedla do vzduchu a rozletěla se ke svému majiteli.

„Vidim, že se tvoje schopnosti už srovnaly.“

„No, snad ano. Sice to ještě není ono, ale je to lepší.“

„Kde je ta holka?“

„Celou dobu jsem ji sledoval, ale teď někam zmizela. Moment…“

Glea’ar zatřepal rukama, aby si je uvolnil, zhluboka se nadechl a zavřel oči. Pomalu velmi ztěžka zvedal ruce, vypadalo to, jako kdyby je měl připoutané k nějaké neviditelné zátěži. Elath cítil, jak elfovi ruce následuje okolní vzduch. Po tváři ho lechtal lehký vánek. Když měl Glea’ar ruce ve výšce očí, rychlým pohybem rozpažil. Od něho se vzedmula prudká vlna vzduchu. Prošla neškodně orkem a šířila se dál. Pak ztratila na síle a rozplynula se.

„Utekla. Není tady,“ řekl Glea’ar.

„Co to mělo znamenat?“

„Mělo zrušit všechna kouzla. Myslel jsem, jestli se třeba ta dívka nezneviditelnila. Budeme pokračovat?“

„Jistě.“

Po chvíli chůze uviděli v dálce opevnění Crossroads.

„Za chvíli sme tam,“ řekl ork. „Přenocujeme tam a ráno se uvidí. Pokud ti bude dobře, mohli bysme letět.“

Glea’ar pokýval hlavou. Celou cestu se snažil vzpomenout si na další úlomky jeho paměti. Jediné, co se mu podařilo alespoň zčásti znovu ovládnout, byla jeho moc a i tak byly stále jeho schopnosti omezené.

„Tak sme tu,“ řekl Elath ve chvíli, kdy slunce začalo zapadat.