Kapitola čtrnáctá - První výcvik

Glea’ar nemohl celou noc usnout. Neustále přemítal nad tím, jak povede trénink, co začne vyučovat jako první. Rozhodl se nejprve pro teorii a pak pro drobné pokusy s magií. Elfové od narození měli magii v sobě, Sin’dorei o to víc. Celý život je žene touha po magii a kvůli ní už byli několikrát málem vyhubeni. Postupem času se však naučili svou posedlost zvládat, ale právě kvůli tomu přišla spousta z nich o schopnost magii provozovat. Glea’ar chtěl jednoduchými a nenásilnými cvičeními znovu otevřít vybraným elfům přístup ke svým ztraceným dovednostem.
Když ráno scházel před vysokou věž, kde na něho čekali jeho žáci, cítil se unavený, avšak plný očekávání. Pokynul elfům, aby ho následovali. Cestou po Silvermoonu jim vykládal různé teoretické poučky, návody, pravidla. Vyšli ven z města do lesů Eversongu.
„Napříč celým Eversongem a Ghostlandem se táhne ohavná jizva Pohromy. Cítil jsem ji ve chvíli, kdy jsem hledal jistého člověka, abych si s ním promluvil. Po vás chci jen, abyste otevřeli svou mysl. Nechte ji, aby se rozlétla kolem, nesmíte ovšem dovolit, aby se vám vymkla z rukou. Pokud se vám to povede, ucítíte všechno živé kolem sebe. Nepokoušejte se dostat se svou myslí dál, než k Dead Scar. V tu chvíli riskujete svou smrt vyčerpáním. Až si to vyzkoušíte, zaměřte se pak na mě a svou myslí se dotkněte té mé. Tak budu vědět, že jste svůj úkol splnili. Zavřete oči. Nechte všechny vaše pocity a myšlenky odvanou pryč. Osvoboďte se z pout, která vás svazují. Nemyslete vůbec na nic. Zhluboka a pomalu dýchejte.“
Glea’ar pečlivě studoval obličeje svých studentů. Poznal, když se někdo z nich dokázal odpoutat. Postupně se všem jejich úkol povedl. Glea’ar nebyl překvapený, když se jeho mysli dotkla jako první mysl Aqui’tach.
Když se vrátila do svého těla a otevřela oči, hlasitě vydechla.
„Glea’are, to byl tak nádherný pocit. Viděla jsem veškerý život kolem sebe, cítila jsem stromy a i ten nejmenší hmyz v trávě. Ucítila jsem i přítomnost kostlivců v Dead Scar. Chvíli mi trvalo, než jsem vás v tom zmatku našla.“
„Ale podařilo se vám to,“ usmál se elf.
Z rozhovoru je vyrušil jeden z žáků. Zhroutil se k zemi.
„Co je s ním?“ vyjekla Aqui’tach.
„Jeho vědomí se dostalo moc daleko.“
„Probuďte ho!“
„To nemůžu. Buď svoje vědomí zvládne, nebo zemře. Nemůžeme pro něho nic udělat, jenom doufat.“
Po několika vteřinách se mladý elf probral. Lapal po dechu a v jeho očích se odrážel velký strach.
„Už je dobře, Aielle,“ řekla Aqui’tach. „Je to v pořádku.“
Glea’ar pomohl Aiellovi na nohy. Z brašny vytáhl měch a dal elfovi napít.
„Ostatní jsou už dlouho v transu,“ řekl Glea’ar, když v tom se ho naráz dotkla vědomí zbylých studentů. O několik vteřin později se všichni probrali.
„Glea’are,“ oslovil ho jeden z právě probuzených. „Tohle nedokážu. Myslel jsem, že to zvládnu, ale ne. Raději se vrátím k tomu, co umím nejlépe.“
Společně s ním se omluvili ještě další čtyři elfové.
„Dobrá, nebudu vás tu držet proti vaší vůli. Jistě se ještě setkáme ve městě. Ještě někdo?“ oslovil zbytek.
Všichni svorně zakroutili hlavou, včetně Aqui’tach, za což byl Glea’ar moc rád. Nejspíš udělal chybu, když po nich chtěl takový úkol. Měl vybrat něco jednoduššího. Doufal, že něco takového se mu už nestane.
„Co nás čeká dál, Glea’are?“ zeptala se Aqui’tach.
„Určitě máte všichni hlad. Tohle bylo dost náročné, omlouvám se vám za to. Zvu vás na oběd.“
Vydali se tedy zpět do města.
„Glea’are?“ oslovila elfa před branami města Aqui’tach. Zněla dost znepokojeně.
„Také to cítím,“ odpověděl jí. „Rozhodně to není nic přátelského. Běžte do města. Já to vyřídím.“
„Myslíte, že vás nechám, abyste si užil veškerou zábavu?“ zeptala se ho.
„Teď na tohle není čas. Odveďte ostatní do bezpečí.“
Aqui’tach, ač nerada, poslechla.
„Počkáme na vás v hostinci, platíte za nás přeci oběd, tak se moc nezpozděte,“ zavolala na něj ještě.
Přes eversongské kopce se k městu něco blížilo velkou rychlostí. Elf nic neviděl, ani když ucítil, jak jím to něco prolétlo. Po zádech mu přeběhl mráz. Pokusil se použít plošné kouzlo, které mělo zrušit všechny magické účinky v okolí. Nic se však nestalo, elf jenom ucítil, jak se to zastavilo. Byl si jistý, že ho to pozoruje. Nakonec to odběhlo někam pryč, do města se to nedostalo.
Glea’ar se tedy vydal do hostince a našel Quel’ban’dinoriel.
„Co to bylo?“ zeptal se Aiell.
„Netuším. Nezaútočilo to a do města se to nedostalo. Jediné, co vím je, že to nebylo neviditelné, ale nejspíše nějak fázově posunuté.“
„Fázově posunuté?“ zeptal se Lorwann, kterého si Glea’ar vybral kvůli jeho zvláštní auře. Měl jistě léčivé schopnosti, jen se k nim musel dostat.
„Fázový posun je poměrně vzácná dovednost. Umožňuje tomu, kdo ji ovládá, posunovat se v realitě do různých dimenzí, zmizet a stát se imunní vůči všem a všemu. Dotyčného je ale možné do těchto jiných rozměrů sledovat a ublížit mu tam. Některé reality jsou však mnohem nebezpečnější než ta, ve které žijeme. Je spousta astrálních a jiných tvorů volně pronikajících do různých sfér bytí.“
„Dá se to nějak rozpoznat?“ zeptala se Aqui’tach.
„Fázový posun?“
Aqui’tach kývla na souhlas.
„Vy jste ho vycítila, toho tvora nebo co to bylo. Vaše vědomí se nejspíš nachází ve zvláštní rovině, kde je schopné vnímat jiné reality. Je to velice výjimečné a udržovat se v tomto stavu je náročné. Možná další z darů vaší babičky.“
Aqui’tach se usmála.
Hostinský před ně zrovna naservíroval jídlo, které členové Quel’ban’dinoriel objednali.
„Doufám, že nepohrdnete zapečeným masem s hroznovým vínem Telaari,“ řekla
Aqui’tach.
„Telaari?“ zeptal se Glea’ar.
„Vy neznáte víno Telaari? Je to jedno z nejlepších hroznových vín pěstovaných v Outlandu. Dostává se k nám pomocí magických teleportů, aby se cestou nepoškodilo a neshnilo.“
„Hmmm,“ udělal jen Glea’ar a ukrojil si kus masa s hrozny. Jeho ústa zaplavila dokonalá chuť masa se sladkým ovocem.
Zůstali v hostinci dlouho do noci. Glea’ar jim nejprve vysvětloval, co bude Quel’ban’dinoriel obnášet, poté se dostali k jeho životě a nakonec se bavili zábavnými historkami. Když je pak k ránu majitelka hospody vyháněla, rozloučil se s nimi Glea’ar a vydal se do svého pokoje ve vysoké věži.