Kapitola první - Zrození

Kolem kamenů, které sotva držely pohromadě vlivem času, se proháněl pouze vítr. Skučel, pronikal každou trhlinkou. Nikde ani živá duše, skoro jako po vymření. Ptáci nezpívali, aby alespoň trochu rozveselili toto neutěšené místo. Jedině stromy a sem tam chomáče trávy, pohupující se do kvílení větru, mohly být tichými svědky toho, co se právě odehraje.
Ze stínů vykráčela ladnými pohyby šelma se svítícíma žlutýma očima. Měla dlouhé špičáky vyčnívající z tlamy. Nejspíš se chystala na lov. Šla pomalu, měla přeci všechen čas na světě. Najednou ucítila nebezpečí. Vítr se stočil a ona zavětřila něco zvláštního, co její kočičí instinkty varovalo. Rozplynula se ve stínech, aby mohla bezpečně zjistit, co se děje.
K ruinám se začaly stahovat duše mrtvých. Byla to zohavená elfská těla, kdysi hmotní obyvatelé Ameth’Aran. Prolétaly skrz padlé sloupy kdysi slavného chrámu. Elf, ukrytý před zraky duchů, slyšel jejich nářek a sténání, které se nese okolní krajinou už po staletí. Jeho instinkty mu však nedovolily se ani pohnout. Celým jeho tělem projížděl mrazivý pocit, že tohle není to největší nebezpečí, co mu hrozí.
Najednou odněkud vyšlehl záblesk následovaný silným poryvem větru. Elfa vymrštil do vzduchu a praštil s ním o strom. Z hlubin lesa se vynořila obluda se zelenou kůží. Vypadala jako člověk, ačkoli byla vyšší a mohutnější. Z tlamy jí trčely dva tesáky. Byla oblečená v rudé roucho a v ruce svírala blyštící se hůl.
Elf se otřepal z tvrdého nárazu, všiml si zelenokožce a bylo mu jasné na koho narazil. Ork na něho začal mluvit, i když jistě věděl, že mu elf nemůže rozumět. Pak na něho mávl rukou v gestu, které znamenalo, aby odtud elf zmizel. Ten na nic nečekal a dal se na útěk, věděl, že se takovému soupeři nemůže rovnat.
Ork se za elfem ještě chvíli díval. Neměl moc času, jakmile ho elf nahlásí v Auberdine, vyšlou z Darnassu posily, aby vetřelce zničily. Nesměl tedy ztratit ani chvíli. Vytáhl z brašny malý kožený váček, uvolnil šňůrku, kterou byl ovázán a nabral hrst zlatavého prachu. Ten pak rozsypával kolem. Když skončil, byl na zemi hotový orkský magický symbol. Pak vzal ještě trochu prachu a rozhodil ho do vzduchu. Začal odříkávat jakousi formuli v orkském jazyce. Prach na zemi začal zářit, potí žhnout až se jednotlivá zrníčka stmelily dohromady. Čaroděj zarazil doprostřed obrazce svou hůl, pevně ji stiskl a zavřel oči. Okolím se opět nesla jeho slova.
Když skončil, vyrval svou hůl ze země. Z ní vytrysklo zlaté světlo. Díra v zemi se zvětšovala a v světle se objevila lidská silueta. Symbol na zemi začal blednout a zlatavá záře pomalu zhasínala. Uprostřed ruin Ameth’Aran se objevil nahý, blonďatý muž. Měl zářivě zelené oči a špičaté uši. Ork k němu přistoupil a přehodil přes něho deku.„Pojď se mnou,“ vyzval ork krvavého elfa a vyvedl ho z ruin.Společně se Sin’dorei zamířil k hranicím Ashenvale.