Kapitola osmá - Stříbrný měsíc

Druhý den dopoledne se vydal Glea’ar navštívit Lady Sylvanas na její vlastní žádost. Chtěla s ním ještě něco probrat, než opustí Undercity. Elf doufal, že mu pomůže objasnit jeho původ a i důvod, proč se táhne přes celý svět. Sylvanas mu ale odmítala cokoli prozradit.

„Elfové ti vysvětlí, proč jsi musel absolvovat takovou cestu. Jistě to bude mnohem lepší, nerada bych ti dala špatné informace, navíc se úplně neorientuji v tom, co chtějí Sin’dorei provést. Ne že bych ti nechtěla pomoct, to ne. Jen nechci, aby na mě byli elfové rozčílení kvůli tomu, že jsem ti něco řekla. Prosím pochop mě, naše spojenectví je velmi křehké a jakákoli sebemenší chyba může vést k zániku našeho společenství. Bez přátel a spojenců, kteří by mě podporovali, bych byla velice brzy vydána na milost a nemilost nejen Alianci, ale i nemrtvým, kteří se snaží Forsakeny zničit.“

„Forsakeny?“

„Jsou to nemrtví, kteří se odtrhli od ostatních, kteří se nepodřizují vůli Arthase a jeho zvrhlým plánům. Když mě kdysi zabil, aby mě mohl znovu vzkřísit, přísahala jsem, že to jen tak nenechám. Sebrala jsem své věrné a odešla. Od té doby bojuji proti Arthasovi a Alianci, útočiště jsem našla mezi Hordou.“

„Dobře tedy, vy mi asi nic neřeknete, ale proč jste se mnou chtěla mluvit?“

„Opravdu se na mě nesmíš zlobit, prosím tě o to…“

Elf pokýval hlavou na znamení, že se Sylvanas nemusí obávat.

„…a chci ti říct, že tady budeš mít vždycky útočiště. Chtěla jsem tě poprosit o laskavost. Až ti elfové dovolí odejít, mohl by ses zastavit za mnou v Undercity? Jsi moje naděje jednou pro vždy ukončit místní spory. Tirisfal Glades a přilehlá území jsou pro nás velice nepříznivé oblasti a ty bys mi mohl pomoct v mém neustálém boji proti nemrtvým.“

„Rád pomůžu, pokud budu moci.“

„Děkuji ti, Glea’are. Myslím, že to bude všechno. Můžeš se v mém městě zdržet, jak dlouho budeš chtít.“

„Jestli vám to nebude vadit, Lady Sylvanas,“ řekl a mírně se uklonil, „rád bych odešel co nejdříve, chci to už mít za sebou.“

„Chápu tě,“ řekla a usmála se.

Z jejího úsměvu Glea’arovi přeběhl mráz po zádech. Byl děsivý a plný chladu a bylo těžké odhadnout, jestli byl upřímný. Elf hádal, že tohle byl nejvřelejší úsměv, kterého byla Sylvanas schopna.

Uklonil se ještě jednou a odešel z jejího sídla.

Když vyjel výtahem zpátky na povrch a dostal se z útrob ruin, šlehl ho do obličeje čerstvý vzduch. Undercity bylo podivně zatuchlé a pach, který vycházel z tamější vody, nebo co to vlastně bylo, byl odporný. Nasál do plic čerstvý vzduch. Místní duchové mu ukázali směr k translokačnímu orbu. Uprostřed polorozbořené, kamenné místnosti stál přístroj. Byla to narůžovělá sféra, okolo které obíhaly ještě dvě menší. Všechny tři byly upevněny zlatými držáky, které byly spojené s podstavcem. Glea’ar došel k orbu, položil ruce na největší sféru a zavřel oči. Hlavou mu v tu chvíli proběhla jen jediná myšlenka, Silvermoon.

Cítil, že okolní teplota se změnila. Najednou bylo tepleji a vítr, skučící mezi rozpadlými zdmi, přestal vát. Glea’ar otevřel oči. Stál na podstavci v malé, kruhové místnosti. Sestoupil z piedestalu a vydal se po rudém koberci ven. Velkou otevřenou bránou spatřil mohutné stavby z bílého kamene s dokonale vyhlazeným povrchem, zakryté velice často rudou střechou. Vše bylo zdobeno zlatem a rudými silovými krystaly. Tu a tam se objevily zelené kameny. Staré stromy, dokonale zasazené do městské architektury, pokroucené časem a ptáci a veverky, kteří v nich sídlili, přinášeli do města kus přírody. Viděl spoustu krvavých elfů, zaplňující ulice města. V mase lidí rozpoznal i nějaké orky, nejspíš vyslance a sem tam se tu mihl i Forsaken.

„Vycítili jsme tvoji přítomnost, Glea’are,“ ozvalo se vedle něho. „Jsme velice rádi, že jsi za námi konečně přišel.“

Glea’ar se otočil a uviděl mladého Sin’dorei v rudém plášti, na němž byly různé symboly a znak slunce, vše vyšívané zlatou nití. Elf měl krátké rozcuchané hnědé vlasy, temně zelené oči a úzké rty. U pasu měl rubíny vykládanou dýku.

„A vy jste?“

„Promiň mi, jmenuji se Ferwandil a jsem jeden z těch, kdo předvídali tvůj příchod…“

„No výborně, konečně se dozvím, proč tu vlastně jsem,“ řekl Glea’ar trochu ironicky.

„Logrash ti nic neřekl?“

„Nevím, nepamatuji se. Napadli nás elfové, on zemřel a já měl nehodu.“

„Tak to je veliká škoda, Logrash byl vynikající čaroděj a velký přínos svými znalostmi. Jistě mu vystrojíme pohřeb se všemi poctami, o to nemusíš mít strach. Spíš si dělám starosti o tebe. Naši mágové ti paměť vrátí, tedy, pokud budeš chtít. Je to ale velice bolestivé.“

„Chci už to mít všechno za sebou, jdeme okamžitě.“

Ferwandil ho vedl skrz hloučky lidí napříč Silvermoonem. Zavedl ho k vysokému domu s předzahrádkou, na níž rostly zvláštní rostliny, a hnědým plůtkem. Kousek od vstupní branky zurčela fontána. Vnitřek domu byl vyzdoben modrými gobelíny a nebesy, které se houpaly ve vzduchu s každým sebemenším pohybem. Ve vstupní hale byly velké dřevěné schody vedoucí do prvního patra. Po své pravé ruce viděl Glea’ar kuchyň a vlevo byly černé dveře. Ferwandil dveře odemkl a vyzval Glea’ara, aby sestoupil dolů. Vlhké kamenné schodiště podklouzávalo. Louče, na stěnách v pravidelných rozestupech, osvěcovaly sklepení. Glea’ar ucítil odporný puch, který s sebou přinesl závan větru.

„Co to proboha je?“ zeptal se a zakryl si nos rukou.

„Tlející mrtvoly,“ usmál se Ferwandil.

„Cože?“

„Tvoje smysly jsou po nehodě dost oslabené, jak vidím. Jinak bys mě už dávno vycítil.“

Glea’ar se prudce otočil. Uviděl broukovi podobnou stvůru. V šeru, které zde panovalo, viděl její rudé oči a lesknoucí se zuby a drápy na rukách. Záda byla kryta černým krunýřem z krovek. Pod nimi se jistě skrývala křídla. Ferwandil, nebo co to vlastně bylo, se vrhl na Glea’ara, strhnul ho na zem a jednou ranou do hlavy ho omráčil. Monstrum chytilo Glea’ara za nohy a odtáhlo ho do temnoty sklepení.

Ferwandil, tentokrát opět ve své lidské podobě, rozrazil dveře a zatáhl Glea’ara do místnosti, kde kolem kamenného obdélníkového oltáře stáli čtyři krvaví elfové.

„Konečně! Nemohli jsme se dočkat,“ řekl jeden z elfů. „Jak vidím, přivedl jsi ho. Doufám, že není mrtvý.“

„Ne, to není,“ odpověděl Ferwandil. „Jeho smysly byly velice oslabené, nedokázal mě vycítit. Bylo to tak snadné.“

„Není se čemu divit, když se zřítil i s wyvernou! Byl to riskantní plán, vsadit na noční elfy a vy jste to věděli! Co kdyby zabili i jeho?“

„Náhodou donutit Alianci, aby za nás odvedla špinavou práci, byl vynikající nápad,“ namítl třetí elf. „Zmást jejich smysly a přimět je uvěřit, že jsou v Zoram’gar démoni, aby je pak za nás zabili.“

„Jenže stačila málo a Glea’ar už nemusel být mezi živými. Jak bychom jinak bez něho provedli náš plán?“ pustil se do debaty čtvrtý elf u oltáře. „Bez jeho vědomostí a vzpomínek bychom nedokázali vyvolat Sargerase!“

„TICHO!“ rozneslo se místností.

Z temného koutu se vynořila postava. Měla lidský tvar, ale byla tvořena neforemným stínem. V jejích očích žhnul oheň nenávisti a zloby.

„JAK SE OPOVAŽUJETE MLUVIT O SARGERASOVI, VY ČERVI? PŘINESTE SEM TOHO ELFA!“

Ferwandil dotáhl Glea’ara k démonovi. Ten mávnutím své temné ruky zvedl bezvládné tělo do vzduchu a jemně ho položil na oltář. Démonovo tělo začalo nabírat čím dál pevnější tvar, temnota se stahovala, aby vytvořila dokonalé tělo. Když se démon zhmotnil, čtyři Sin’dorei se poklonili, včetně Ferwandila.

„Začneme s rituálem!“ zavelel démon.

Čtyři poskoci se postavili k rohu kamenné desky a démon přistoupil k hlavě Glea’ara. Své ruce, nyní lidské, potažené světlou kůží, položil na elfovy spánky. Mezi jeho prsty a Glea’arovou kůží začaly poskakovat namodralé výboje.

Po chvíli byl konec.

„Viděl jsem všechny jeho vzpomínky, i ty potlačované. Máme velikou šanci přivést Sargerase zpět. Odveďte ho!“

Elfové splnili rozkaz a démon se rozplynul v temnotě sklepení.

Napsal Ignismagnus