„V tomhle rámusu se fakt nedá spát!“ rozčiloval se jeden z cestujících na palubě skřetího zepelínu. „Měli by s tou vrtulí doopravdy něco udělat, nebo brzy přijdou o všechny zákazníky!“
„Mohl byste se laskavě uklidnit?“ začal jiný. „Myslím, že nikomu z nás to není příjemné, ale je to nejrychlejší způsob, jak se dostat na druhý kontinent. Cesta je to dlouhá, tak byste mohl být zticha a neotravovat ostatní!“
Na to se první chlápek usadil a mlčel.
Vzducholoď byla poměrně prostorná, ale cestující neměli pokoje, zepelín byl vyplněn pouze dvěma místnostmi, jednou pro cestující a druhou pro posádku, která loď řídila.
„Dámy a pánové!“ ozval se pisklavý hlásek mladé skřetí slečny, „právě vlétáme do bouřkového mraku. Není jiného zbytí, bouře se táhne na kilometry daleko oběma směry. Chci vás proto poprosit, abyste nevycházeli ven na palubu, abyste se připoutali a připravili se na menší turbulence. Bude to možná trochu házet.“
„No to snad není možné!“ ozval se opět jeden z pasažérů.
„Za vzniklou situaci se vám omlouváme, ale přírodě doopravdy poručit nedokážeme. Děkujeme vám za trpělivost a přejeme vám co nejklidnější let.“
Hlas goblinky se odmlčel.
Glea’ar seděl v rohu místnosti a opíral se zády o dřevěnou stěnu. Proklínal se, že si vybral ranní let a ještě ke všemu chytil bouřku. Ještě neuletěli ani čtvrtku cesty a smůla se mu zase začala lepit na paty. Spolucestující také za moc nestáli. Jejich neustálé handrkování mu lezlo na nervy. Zvedl se a šel se podívat na palubu. Zepelín doopravdy mířil do bouře a nevypadalo to moc hezky. Černé mraky s sebou nesly déšť. Mezi oblaky se občas objevil záblesk.
No výborně, pomyslel si.
„Koukám, že také moc nedbáte upozornění, že?“ ozvalo se za ním.
„Nemám rád, když mi někdo radí, co mám dělat,“ odpověděl, aniž by se otočil.
„Chci se podívat, čemu bude tahle vzducholoď čelit. Jsem zvědavá, jestli to vydrží. Skřeti jsou ale šikovní piloti a konstruktéři, nic se nám nestane.“
Teprve teď se Glea’ar otočil. Za ním stála blonďatá elfka, kterou viděl v Crossroads.
„Vy mě snad sledujete…“
„Nebo sledujete vy mě,“ nenechala ho dokončit a usmála se. „Kam máte namířeno?“
„Silvermoon.“
„To je ale náhoda, máme společnou cestu.“
„To mě vůbec nepřekvapuje,“ řekl Glea’ar pobaveným tónem.
„No, vrátím se už do podpalubí, bouře se rychle blíží a nechtěla bych zmoknout. Můžete se ke mně přidat, jestli chcete.“
„Když tak si vás tam najdu.“
„Jak myslíte. Nezůstávejte tu moc dlouho, ať nenastydnete.“
Elfka sestoupila po schodem do podpalubí. Chtěl se k ní přidat, ale vidina toho, že by musel strávit čas ve společnosti ostatních cestujících ho odrazovala.
Zahalil se do tmavě rudého pláště, který dostal na cestu a svoje zářivé, zelené oči upíral do středu bouře. Po chvíli začal foukat lehký vítr. Nabíral na síle a postupně s ním přicházely i první dešťové kapky. Pak se náhle rozpršelo. Kapky bubnovaly do balónu, který vzducholoď nadnášel a svou cestu si našly i na palubu lodi, díky větru, který je sem zavál. Těsně vedle lodi uhodil blesk.
Glea’arovi nezbylo nic jiného, než se vrátit do podpalubí. S nástupem bouře osazenstvo utichlo. Nikdo nemluvil, všichni čekali, až špatné počasí odezní.
Konečně je tu ticho, pomyslel si Glea’ar.
„Konečně jsou zticha, že?“ ozvala se elfka vedle něho.
„Ano, to ano. Promiňte, ale nás ještě nikdo nepředstavil, jmenuji se Glea’ar.“
„Já jsem Lianna,“ odpověděla a podala mu ruku.
Glea’ar ji stiskl. Když se jí dotkl, jeho tělo se zachvělo, jako kdyby jím projel blesk. Konečně si ji mohl prohlédnout zblízka. Měla dlouhé, splývavé, blonďaté vlasy, hezký, drobný obličej a zářivé zelené oči. Její tělo zahalovalo strohé cestovní oblečení, bílá tunika se zlatou nášivkou na prsou a černé kalhoty s bílými pruhy na bocích. Na pravém předloktí měla vytetovaný nějaký symbol, který byl Glea’arovi povědomý.
I v těch strohých šatech byla velmi krásná. Glea’ara okouzlila už od první chvíle, co ji potkal v Barrens. Nevěděl proč a nevěděl čím, vždyť ji vůbec neznal, ale něčím ho k sobě poutala.
„Takže, Lianno, proč cestujete do Silvermoonu?“ zeptal se jí.
„Po dlouhé době se vracím ke svojí rodině. Byla jsem dlouho pryč z domova, studovala jsem, a abych si rozšířila nové obzory, poslali mě k orkům. Teď se ale vracím domů.“
„Takže studia jsou u konce?“
„Ne tak docela. Strašně se mi po nich stýská, nemůžu už bez nich vydržet. Chci konečně vidět svého manžela a děti.“
„Vy máte man-, aha, promiňte…“ koktal Glea’ar.
„Copak se děje?“
„Ale nic. Tak to musíte být velice šťastná.“
„Ano, to jsem. A vy máte rodinu?“
„Já…nevím, doufám, že ano, někde. Nepamatuji se.“
„Cože?“ vyjekla Lianna. „Vy se nepamatujete na svou rodinu?“
„Ne, měl jsem nehodu a od té doby jsou některé oblasti mého života trochu…řekněme nejasné. Proto jedu do Silvermoonu, doufám, že mi to město osvěží alespoň trochu paměť.“
„Aha,“ řekla elfka a Glea’ar v jejím hlase zpozoroval nádech zklamání.“
„Stalo se něco?“
„Ne, nic.“
Najednou se začala celá loď třást. Poryv větru smýkl s lodí, jako by to byl kus chmýří.
„Co se to děje?“ vykřikla Lianna.
„Vážení cestující, prosíme všechny, aby se neprodleně usadili na svá místa a připoutali se. V mracích se nám nedařilo navigovat a vítr nás zanesl blízko Maelstromu. Bojujeme se dvěma bouřemi naráz, proto důrazně varujeme, usaďte se a buďte v klidu.“
„Maelstrom?“ zeptal se dívky a sedal si.
„Ano, je to bouře, která vznikla už před tisíciletími, když bojovali Sargeras s královnou Azsharou proti nočním elfům. Zdroj síly elfů, Studna věčnosti, se zhroutil do sebe a z něj se pak stal Maelstrom. Copak jste tenhle příběh nikdy neslyšel?“
„Ne, asi ne.“
„No, jestli budeme mít štěstí, respektive smůlu, brzy uvidíme Maelstrom hodně zblízka.“
Venku zuřilo opravdové boží dopuštění. Dvě bouře spojené v jednu utvořily gigantickou smršť, která nad mořem získávala čím dál více na síle. Nad vodou se vytvořilo několik mocných tornád živených nejen větrem a teplem moře, ale i energií Maelstromu. Skřeti dělali, co mohli, aby se vyhnuli všem tornádům. Ta je ale nechtěla jen tak pustit a stahovala je k sobě. Goblénům už docházely síly, jejich malá těla byla potem promočená skrz na skrz. Kolem lodi šlehaly blesky, naštěstí ani jeden z nich loď nezasáhl. Pak se náhle rozhostilo ticho a klid. Lidé, krčící se na svých místech, se dívali skrz prsty, co se děje.
Glea’ar se odpoutal a vylezl ven. Nebe bylo nádherně čisté, bez mraků a k západu se pomalu dralo slunce. Otočil se za sebe a tam spatřil obrovské černé monstrum, kterému právě vylétli ze chřtánu. Přežili to. Rozhlédl se ještě po lodi. Byla potrhaná, některá prkna z trupu lodi byla vyrvaná a levé kormidlo bylo téměř nepoužitelné.
„Vážení cestující, s velkou radostí a úlevou vám oznamujeme, že jsme právě zvládli uniknout bouři. Podle našich výpočtů se teď nacházíme někde nad lidským přístavem v Menethil. Do Undercity už to nebude víc jak hodina a půl. Přejeme příjemný zbytek letu.“
Výborně, za chvíli jsem tam, pomyslel si Glea’ar. Jen nějak moc přitahuji neblahé události. Snad už té smůly bylo dost.
„Slyšel jste? Do Undercity už je to jenom chvilka, za chvíli budeme doma.“
„Jak se vlastně dostanete do Silvermoonu?“ zeptal se jí elf.
„Elfové mezi městy vystavěli translokační orby, snad s jejich pomocí, a pokud ne, budu muset letět na netopýrech, i když ta zvířata jsou odporná. Byla by to až jediná možnost.“
„Netopýři? No výborně!“
Jak skřeti slíbili, tak učinili. Za hodinu a půl zepelín přistával na věži v Brillu a cestující nadšeně vítali pevnou zem pod nohama.
„Vy jdete ihned k orbu?“ ptal se Glea’ar.
„Nemůžu se dočkat domova. Nemusíte ani do města, zařízení je umístěno v ruinách Lordaeronu.“
„Já se musím ještě zastavit za Lady Sylvanas, ohlásit svůj příchod.“
„Takže se hlásíte na nejvyšších místech, že?“
„To ano, chtějí znát každý můj krok,“ usmál se Glea’ar a mávl ledabyle rukou. „Můžete mi prosím říct, kudy do města?“
„Stačí, když vstoupíte dovnitř těch ruin, u výtahu tam stojí stráže a ty vás navedou. Undercity je, překvapivě, pod zemí.“
„Děkuji mockrát, uvidím vás ještě někdy?“
„O tom bych nepochybovala.“
Když odcházela, ještě se na něho otočila a obdařila ho úsměvem. Oplatil jí ho a vydal se do města. Po chvíli narazil na lordaeronského ducha, který ho nasměroval ke strážím. Jakmile je uviděl, vzedmul se v něm pocit odporu.
„Vítejte v Undercity,“ řekl pomalým, hlubokým hlasem jeden ze strážců.
„Děkuji,“ odpověděl Glea’ar a rychle vstoupil do výtahu.
Vešel do města. Už od prvního pohledu se mu nelíbilo, ale na druhou stranu ho zaujal způsob, jakým bylo postaveno.
„Prosím vás, mohu se zeptat, kudy bych se dostal k Lady Sylvanas?“ zeptal se jedné nemrtvé ženy, která právě zametala před domem.
„Jistě, zlatíčko,“ odpověděla a popsala mu cestu.
Glea’ar poděkoval a vydal se směrem, který mu žena popsala.
„Aaaaa, elf Glea’ar nepletu-li se,“ řekla Sylvanas, když k ní přistupoval.
„Lady Sylvanas, rád vás poznávám.“
„To já tebe taky, jistě s tebou ráda někdy pohovořím, bohužel, teď mám moc práce, omlouvám se, Aliance si začala v poslední době vyskakovat a dělat si nárok na tohle místo. Prý jsou to ruiny jejich města a oni by chtěli obnovit kdysi velkolepé sídlo. Musím na to adekvátně odpovědět, zatím se považuj za mého hosta.“
„Děkuji vám, Lady. Jen jsem se chtěl zeptat, jestli bych se mohl odpočnout, cestou nás zasáhla silná bouře.“
„Jistě. Odtud už je to jenom pár vteřin do Silvermoonu, zůstaň, jak dlouho uznáš za vhodné. Komnaty v mém sídle jsou ti k dispozici.“
Uklonil se temné lovkyni a odebral se v doprovodu jejích sluhů do přidělených pokojů. Byly to vskutku impozantní místnosti, sice trochu temné, ale to se dalo u nemrtvých očekávat. Lehl si na postel a krátce na to usnul. Ve svých snech se opět setkal s Liannou.
Napsal Ignismagnus
Mon Dec 14, 2009 10:55 pm