Kapitola druhá - Strážkyně Ashenvale

Právě se stmívalo, když se starý ork s krvavým elfem blížili k hranicím Ashenvale.

„Neměli bychom se utábořit?“ zeptal se elf.

„Neboj se, Glea’are,“ odpověděl ork. „V tomhle lese není nic, čeho bychom se měli obávat. Musím tě dostat do Silvermoonu co nejdřív. Takže půjdeme.“

„Jsi ale zesláblý z kouzla, které jsi vyčaroval.“

„O mě se nestarej, jsem snad ork, ne?“ řekl čaroděj. „Možná trochu v letech, ale sil mám ještě pořád dost.“

Vstoupili do stínů staletých stromů, zbytky denního světla prosvítaly skrz koruny stromů. Všude panoval klid a ticho, rušené jenom melodickým zpěvem ptáků kdesi vysoko nad jejich hlavami.

Najednou se stařec zastavil.

„Co se děje?“ zeptal se Glea’ar.

„Nic. Přemýšlím, kudy půjdeme. Můžeme zkusit jít na západní pobřeží, orkové tam mají tábor a odtud bychom se mohli dostat do Orgrimmaru. Je to kratší, jinak bychom museli přes celý Ashenvale, který je přecpaný nočními elfy.“

Při tom jméně si Sin’dorei odplivl na zem.

„Něco se ti nelíbí, zrádče?“ řekl odněkud ženský hlas.

Před nimi se zhmotnila noční elfka s mečem u pasu. Na sobě měla fialové brnění se znakem Aliance.

„Jdi z cesty!“ zahřměl ork.

„To si myslíte, že vás nechám jen tak chodit beztrestně po Ashenvale? Nemáte tu co dělat. Naši předkové tu žili po tisíciletí…“

„Myslím, že tohle si ještě párkrát vyslechneme,“ začal Glea’ar. „Jenže, teď, když ses tu teď tak hezky objevila, nebudeme tě moct pustit, abys náhodou něco neřekla svým milým kamarádkám.“

Pak udělal rychlé gesto a elfku srazil k zemi poryv větru. Ještě než se stačila zvednout, udeřil ji ork svou holí do obličeje. Strážkyně se vymrštila do vzduchu, udělala přemet, ze zad sundala luk a začala pálit po nepřátelích šípy. Všechno se to seběhlo ve zlomku sekundy. Střely neomylně letěly ke svým cílům. V půli cesty však narazily do neviditelné bariéry a rozlomily se.

Elfka dopadla na zem, tasila svůj meč a rozeběhla se k orkovi. Zaútočila ze shora, ale stařec její útok vykryl. Zkusila ho zasáhnout, zasypávala ho neustálými, rychlými výpady. Cítila, jak ork polevuje a jeho reakce jsou pomalejší. Jednou ranou ho pak srazila k zemi, vyskočila do vzduchu a chtěla ho probodnout. V tu chvíli ji zasáhla ohnivá koule. Elfka dopadla na záda, udělala kotoul vzad a opět stála na nohách. Vyrazila kupředu, odhodlaná dokončit to, co začala. Glea’ar se rozběhl proti ní, vyskočil do vzduchu a kopl elfku do prsou. Chytil meč, který jí vylétl z ruky a hodil ho po ní. Strážkyně narazila do stromu a do srdce se jí zaryl její vlastní meč.

„V pořádku, Lograshi?“ zeptal se Sin’dorei orka.

„Jistě. Měli bychom jít, kde je jedna elfka, můžou být další.“

„Směr Zoram Strand?“

„Po tom, co jsem teď viděl, se mi přes Astranaar vůbec nechce. Kdyby se jich na nás seběhlo víc, asi nemáme šanci. Elfové se nějak zlepšili.“

Vydali se tedy na západ, k rozpadlému chrámu na pobřeží. Už zdálky slyšeli šumění moře, které naráželo na staleté sloupy. Po dvou hodinách chůze jim pod nohama začala země měknout a proměnila se ve žlutavý písek. Ve vlnách se proháněli nagové a po pobřeží chodili sem a tam velcí krabi. V hlavě jim zněl zpěv nagijských sirén. Chvílemi si mysleli, že jim snad praskne lebka. Po několika málo minutách zahlédli i tábor Hordy. Jenomže v něm bylo nějak prázdno…