Kapitola pátá - Dnešní noc a zítřejší ráno

Když procházeli Crossroads, místní obyvatelé se na ně nedívali přívětivě. Cítili, jak se na ně upírají zraky všech, kteří byli v tu chvíli venku.

„Zeptáme se, jestli tu maj nějaký místo na přespání. Stáj nebo třeba i nějaký ubytovaní.“

Glea’ar nevěděl, co udělali špatně, že se na ně dívají jako na zločince.

„Elathe, nejsem si jistý, jestli tu chci přenocovat,“ zašeptal Glea’ar.

„Je to divný, lidi z Crossroads byli vždycky milí. Nevim, o co de. Prosim vás, mohli bysme se tu někde ubytovat? Hledáme místo na přespání,“ řekl Elath jednomu orkovi, který předstíral, že pracuje, ale bylo vidět, jak poslouchá, aby mu neunikla sebemenší maličkost.

Vesničan neodpověděl a stále stejně špatně maskoval nezájem.

„Mohl by nám tu někdo říct, co se děje?“ vykřikl Elath na celou vesnici.

„Myslím, že už to vím,“ řekl Glea’ar a ukázal před sebe prstem.

Elath se podíval na místo, kam ukazoval. Uprostřed vesnice se na zemi vytvořil temný vír, ze kterého šlehaly plameny. Občas z víru vystřelil modrý blesk. Jeden z nich zasáhl střechu blízkého domu a ta začala hořet. Vesničané se seběhli hasit požár. Naštěstí se jim ho povedlo uhasit.

„Co to, krucinál, je?“ zeptal se Elath.

„Nemám tušení, rozhodně ale nic dobrého.“

Zatraceně, to nemůžu mít ani chvíli klidu? pomyslel si Glea’ar.

„Myslim si, že za chvíli zjistíme, proč maj lidi tady dneska tak blbou náladu.“

Z víru vylezly dva rudé rohy, následované modrou hlavou a tělem v černém brnění. Nakonec se objevil pár nohou zakončených kopyty. V ruce tvor svíral široký meč.

„Cítím démona,“ řekl potichu Glea’ar a Elath jen lehce kývl na souhlas.

„Kde jsou vaše děti?“ zahřměl démon.

Jeho hlas se byl protivný, zarýval se do mozku jako nůž. Temnými silami byl navíc hluboký démonův hlas ještě znásoben, aby všechny posluchače trýznil několikanásobnou ozvěnou.

„Přišel jsem za vámi před týdnem, abych vám oznámil, že si přesně za sedm dní, za soumraku, přijdu pro vaši oběť. Kde je mých deset hříchem neposkvrněných dětí?“

Nikdo se neodvážil na démona pohlédnout přímo, natožpak na něj promluvit. Většina z vesničanů se začala znovu dívat na cizince, kteří teď přišli. Nebyly to zlé pohledy. Byly plné naděje a zoufalství.

„Musíme něco udělat,“ řekl Glea’ar.

„Souhlasím. Hej! Obludo! Co kdyby ses sbalil a vypadnul odtud, než z tebe nadělám fašírku?“

Démon se na něho podíval žhnoucíma očima.

„COS TO ŘEKL?“

„Aby ses sbalil a vypadnul odtud,“ zopakoval mu Elath. „Pokud vim, nikdo se neprosil, abys sem přišel a vystavoval tu svůj hnusném ksicht. Zmiz, dokud máš šanci!“

„TY ČERVE, CO SI O SOBĚ MYSLÍŠ? ROZMÁZNU TĚ JAKO ŠTĚNICI!“ zařval démon a máchl svým mečem.

„Tak pojď, brouku,“ vyzval ho ork.

Démon se rozeběhl proti Elathovi, svůj meč držel vzpřímený, připravený kdykoli zaútočit. Když chtěl udeřit, Glea’ar jen máchl rukou, démona odrazil a ten prorazil dřevěnou zeď opevnění vesnice. Příšera se oklepala.

„Čaroděj, výborně. Víc duší pro mě a čím mocnější, tím lepší. Je ale nezbytné vyrovnat počty.“

Démon mocně zařval. V tu chvíli se z nebe snesly dva velké hořící meteority. Jeden z nich narazil do strážní věže a druhý zlikvidoval kovárnu. Z díry, kterou po sobě zanechaly, vylezli dva kamenní golemové, kolem kterých hořely zelené ohně.

Výborně, blesklo Glea’arovi hlavou, další démoni tu byli potřeba.

Elf se je pokusil zdržet telekinezí, ale kouzla neměli na golemy žádný vliv. Příšery se na ně vrhly. Glea’ar se snažil ještě jednou použít magie. Jeho síly fungovaly, ale golemové byli pravděpodobně neteční vůči kouzlům.

„Elathe, kouzla na ně neplatí!“ křikl na orka.

„Tak čapni nějakej meč a do nich!“

Jeden z golemů chtěl svou kamennou rukou Elatha zasáhnout. Ork uskočil stranou a sekl golema do ruky. Sekera však kamenem neprošla, náraz doprovázely smaragdové plameny.

„Takhle to nepůjde! Tyhle dva nezničíme!“

„Neboj, půjde to jako po másle!“ křikl na něj Glea’ar. „Stačí jen zabít toho démona, golemové pak zmizí!“

Alespoň doufám, pomyslel si.

Elf se vyhnul útoku golema, vyskočil do vzduchu a tam na démona vypustil modrý plamen. Ohnivá střela zasáhla démona do rudých rohů. Démon se zapotácel, ale útok ustál. Rozeběhl se proti elfovi připravený mu zasadit smrtelný úder. Elf udělal salto a kopl ďábla do hlavy. Elath zatím zaměstnával golemy. Válečník ale pomalu ochaboval. Údery golemů byly natolik silné, že ubíraly orkovi spoustu sil.

„Nechci tě nějak honit, ale už by bylo fajn, kdybys už toho hajzla udolal a nehrál si s ním!“

Elf se pokusil o další útok, ale démon ho srazil na zem. Glea’ar se pokusil zvednout, ale rohatec ho udeřil do obličeje.

„Pořád si myslíš, že mě dokážeš porazit?“ zahřměl démon.

Glea’ar mohl jenom bezmocně přihlížet, jak jeho nepřítel zvedá svůj meč a chystá se ho probodnout. Čepel meče se rychle přibližovala k elfově hrudi. Démonovy žhnuly oči a na ústech se mu mihl potěšený, krutý úsměv. Ve chvíli, kdy se hrot dotkl Glea’arovy hrudi, přiletěl odněkud velký kámen a strefil démon přímo do hlavy. Rohatec zařval a upadl na zem. Meč sklouzl a lehce Glea’ara pořezal. Elf zvedl meč a usekl démonovi hlavu.

Golemové zaječeli, jejich plameny pohasly a těla rozpadla v prach.

Glea’ar se rozhlédl, aby zjistil, kdo je zachránil. Uviděl štíhlou, blonďatou elfku. Byla to ta, kterou zachránili před kentaury.

„Díky,“ řekl a zvedal se ze země.

Elfka jen mávla rukou a odběhla pryč.

Glea’ar na ni chtěl zakřičet, aby počkala, ale než stačil cokoli říct, utekla.

„V pořádku?“ zeptal se ho Elath.

„Nic mi není, co to ty?“

„Pohoda.“

Obyvatelé Crossroads začali tleskat a provolávat jim slávu.

„Myslíte, že bysme teď našli nějaký ubytování?“

Lidé je začali zvát do svých domovů, nabízeli jim pohoštění. Nakonec si vybrali raději stáj, aby se náhodou někdo neurazil.

Brzy ráno Glea’ara vzbudily sluneční paprsky. Došel ke studni, aby se omyl.

„Je načase vyrazit,“ ozvalo se za ním.

„Už tak brzy?“ odpověděl, aniž by se otočil.

„Čím dřív, tím líp. Nasedneme na wyverny a poletíme. Orgrimmar není daleko.“

Elf jenom pokýval hlavou. Nemohl z mysli dostat tu blonďatou elfku. Když nasedali na zvířata, ohlédl se ještě přes rameno, jestli ji náhodou neuvidí.