Kapitola desátá - Přišli jsme tě zachránit

Po tvářích mu stékaly slzy. Vše, co miloval, bylo nenávratně ztraceno. Legie a následná bitva proti ní vše zničila. Jeho rodina byla pobita a z jeho příbuzných a známých zůstalo jen pár lidí naživu. Jeho domov byl doslova roztrhán na kusy. Už ale neseděl na voru, neplavil se po azurovém moři a nehleděl na zapadající slunce na obzoru. Seděl v tmavé kobce na mechem porostlých kamenech. Nohy měl přitažené k tělu a kolena si objímal rukama, hlavu sklopenou. Až na slabé oranžové světlo z chodby zde byla naprostá tma. Glea’ar slyšel, jak po jeho cele pochodují krysy a jak v pravidelném rytmu kape ze stropu voda. Konečně si na vše vzpomněl. Nějak tušil, že do této doby nepatří, jen si nemohl vzpomenou proč. Teď už věděl, že žil před deseti tisíci lety a že se stalo něco, co ho vytrhlo z časové linie. Vzpomínal na svou ženu, na její krásné, dlouhé, kaštanové vlasy, na její usměv, vždyť když se usmála, celé okolí se rozzářilo. Vzpomínal, jak ji naposledy políbil, než ji donutil odjet z města. Vzpomínal také na svého malého syna, který už se nikdy nedožije dospělosti. Vzpomněl si, jak jednou chtěl Dweân jablko z vysokého stromu, ale nedosáhl na něj. Pak donutil strom, aby svoje větve sklonil a on si mohl ovoce utrhnout. Byl pyšným otcem, věděl, že by se z něho jednou stal mocný muž, který by pomáhal lidu Kaldorei i Quel’dorei překonat vzájemné spory a sjednotit se.

Jeho samotu najednou narušily kroky. Zvedl hlavu a čekal, kdo se před jeho celou objeví. Byl to Ferwandil.

„Vidím, že už jsi vzhůru,“ řekl.

Glea’ar mu neodpověděl.

„Přinesl jsem ti něco k jídlu,“ pokračoval. „Víš, měl bys něco sníst, protože pokud tu hodláš zemřít hlady, mého pána to rozhodně nepotěší. Vzkřísí tě a bude tě mučit za tvojí opovážlivost a pak tě nakonec stejně donutí jednat podle jeho vůle.“

Démon ještě chvíli čekal, jestli Glea’ar něco řekne. Když elf nereagoval, podsunul mu pod mříží misku s odporně páchnoucí šlichtou. Podíval se na něho ještě jednou a pak odešel. Glea’ar opět sklopil hlavu.

Netušil, kolik času uplynulo, když ho přišel Ferwandil zkontrolovat podruhé. Tentokrát už ani nehlesl a téměř ihned Glea’ara opustil.

Když se vracel potřetí, s někým neustále mluvil.

„On nechce jíst, asi se rozhodl, že vyhladoví! Říkal jsem mu, že se vám to nebude líbit, ale on neposlouchal. Neubližujte mi, prosím! Já za nic doopravdy nemohu!“

Spolu s Ferwandilem před jeho celu přišel i stín. Glea’ar nějak věděl, že už se s ním setkal. Byl to ale nejasný vjem, muselo to být poté, co ho Ferwandil omráčil.

„Tak ty tu hodláš zemřít?“ zeptal se ho stín. „Pod mým dohledem ale sníš vše, co ti tady Ferwandil přinese, je ti to jasné?“

Stín natáhl svou neforemnou paži před sebe. Miska na zemi se dala do pohybu směrem ke Glea’arovi.

„Jez!“

S Glea’arem démonův rozkaz ani trochu nepohnul.

Stín udělal prudké gesto rukou a srazil Glea’ara kouzlem k zemi. Pak ho dovlekl k misce a snažil se mu strčit obličej do misky s jídlem. Glea’ar ale jeho kouzlu dokázal vzdorovat. Když tlak na jeho zátylek povolil, přešel opět do svého rohu, tam si sedl jako předtím a nereagoval.

„Co se s tebou stalo, Glea’are? Proč snášíš taková příkoří? Vždyť když jsi sem přišel, kypěl jsi energií a teď nic. Není ti špatně? Ublížil ti snad někdo? Nebo ti nechutná jídlo, které jsem ti připravil?“ ptal se s posměchem v hlase stín. „Kdyby tě viděla tvoje rodina, určitě by jí bylo smutno z toho, v jakém stavu by tě viděla.“

Tohle Glea’ara probudilo jako sprcha studenou vodou. Rozzuřilo ho to k nepříčetnosti. Prudce vstal, natáhl ruku před sebe a vyrazil kovové mříže. Ty přirazily Ferwandila i se stínem ke zdi. Útok byl tak rychlý, že stín ani nedokázal použít svou moc procházet věcmi.

Glea’arovy ruce se rozhořely rudým plamenem. Seslal mohutný proud ohně, který oba dva démony přirazil ke zdi ještě víc a zároveň je pálil zaživa.

„Vzpomněl jsem si! Když ses mi hrabal v hlavě, musel jsi nějakým způsobem zničit bloky, které dělily mou mysl od mých vzpomínek!“

Ferwandil skučel bolestí, ale po chvíli děsivého řevu umlkl. Na druhou stranu stín ani nehlesl. Když Glea’ar přestal chrlit oheň, opřel se o zeď a opět se postavil, dokonale netknutý.

„Málem jsi mě dostal, Glea’are,“ řekl. „Doopravdy jsi mě překvapil. Bohužel tě teď budu muset zabít. Myslel jsem, že bys nám ve své nevědomosti mohl pomoci, když si ale nyní na vše vzpomínáš, nezbývá mi nic jiného, než to s tebou skoncovat.“

„Pojď se mnou, najdeme ti lepší místo, které se lépe hodí pro tvou smrt.“

„Nebo pro tu tvoji,“ odsekl elf.

„Mě zabít nemůžeš, sám jsi to viděl.“

Vyšli do nádherné prostorné místnosti. Na zemi i po stěnách byly různobarevné mozaiky, ze stropu visel kruhový lustr, v němž plápolala snad stovka svíček.

„Myslím, že tohle je vhodné místo,“ řekl stín.

„Naprosto s tebou souhlasím,“ odpověděl Glea’ar.

Soupeři se postavili proti sobě, každý na jeden konec místnosti. Když se chystali k souboji, rozrazily se vstupní dveře a dovnitř vběhla desítka krvavých elfů.

„Chyťte ho! Nesmí nám utéci!“ křikl jeden z nich a ukázal na stín.

Všichni se jako jeden muž rozeběhli za stínem. Ten na nic nečekal, prošel stěnou a zmizel.

Z hloučku elfů se odtrhl jeden vysoký, snědý elf s dlouhými hnědými vlasy, u spánku spletené v tenké copánky.

„Ty budeš jistě Glea’ar, že?“ zeptal se ho.

Glea’ar jenom pokýval hlavou.

„Jsem Derius, jeden z velitelů silvermoonské obrany. Jménem našeho velitele se ti moc omlouvám, padl jsi do nepřítelových spárů. Nemělo se to stát, ale Ghaernën, ten démon, nás nějak předběhl. Mezi nás se poslední dobou čím dál snadněji infiltrují démoni a my je nejsme schopní odlišit od pravých Sin’dorei.“

„Dokážu je vycítit, teď už nebude takový problém,“ řekl Glea’ar.

„Vezmu tě teď za velitelem, on ti poví, proč jsi sem vlastně přišel, a také si budeš moci trochu odpočnout, musel jsi velice trpět.“

Glea’ar následoval Deria ven z domu, který byl až do této chvíle jeho vězením. Elf dokonale ztratil pojem o čase. Stal se Ghaernënovým zajatcem a zároveň i zajatcem svých pocitů a vzpomínek.

„Jak dlouho jste mě hledali?“ zeptal se Glea’ar Deria.

„Nejdéle vlastně trvalo vůbec zjistit, že jsi k nám dorazil,“ odpověděl velitel. „O veškerý uvítací výbor se postaral ten démon a my vůbec netušili, že jsi na cestě. Až když přišla zpráva od Sylvanas, jestli už jsme pokročili s plánem, došlo nám, že se asi něco stalo. Sylvanas se nám zapřísáhla, že jsi odcestoval a pomocí orbu se dostal sem. Říkala, že už to byl týden, co jsi z Undercity odešel. Najít tě nám trvalo asi tři dny. Mágové soustředili veškerou svou moc, aby tě našli.“

„To jsem tam seděl deset dní?“

„Plus mínus.“

„Ghaernën za to zaplatí.“

„To ano,“ řekl Derius. „Teď však bude třeba, aby sis odpočinul, zítra tě čeká namáhavý den. Večer se za tebou staví mágové, řeknou ti, proč jsi sem byl přivolán.“

Konečně se dozvím, proč mě vytáhli z mé doby, pomyslel si Glea’ar a sledoval Deria, který ho vedl do bezpečí.