Kapitola dvacátá první - Zpověď

„Doufejme, že kluci zvládnou vyjednat spolupráci zbytku Hordy,“ řekla Sir’elle.
„Hlavně musíme držet palce Glea’arovi, nejtěžší bude přesvědčit Therona, aby podepsal smlouvu o znovuobnovení spojenectví,“ opravila ji Aqui’tach.
„Doopravdy si myslíš, že se mu to podaří? Lord Theron je poslední dobou dost neústupný a sobecký.“
„Právě kvůli jeho sobeckosti by ho to mělo zajímat. Pokud nezačne spolupracovat, čeká ho spousta problémů, až se sem dostane Sargeras. Já ale Glea’arovi věřím, zvládne to.“
„Ty ho máš velmi ráda, že?“
Aqui’tach se lehce začervenala.
„To se tak někdo má,“ poznamenala Sir’elle. Bylo to velice neosobní, skoro jako kdyby myslela nahlas a zapomněla, že vedle ní někdo je.
„Tys nikdy nikoho nemilovala?“
Elfka se na Aqui’tach zadívala dost zlověstným pohledem.
„Nemyslela jsem to zle,“ bránila se inscriptorka. „Jen se ptám.“
„Zkusila jsem jednou milovat, ale tvrdě jsem narazila. Nedočkala jsem se ničeho víc, než jen pohrdání a výsměchu…“ odmlčela se a zřejmě nehodlala dále pokračovat.
„To je mi líto,“ řekla soucitně Aqui’tach. „Pak jsi začala nosit černou? Na znamení smutku?“
„Zpočátku to bylo ze smutku, to ano. Po čase se ale stala jakousi vzpomínkou. Měla mi připomínat, co jsem prožila a že mi za to láska nestojí.“
„A kdo byl ten muž?“ zeptala se Aqui’tach. V duchu se začala okamžitě proklínat za svou zvědavost.
Sir’elle se smutně usmála.
„Problém je, že to nebyl tak docela muž.“
Aqui’tach se na ni nechápavě podívala.
Sir’elle jen zavrtěla hlavou a tím bylo toto téma uzavřeno.
„Měli bychom pokračovat v přípravách,“ řekla.
Aqui’tach zamručela na souhlas a pokračovala v přípravě zasedací místnosti. Rozvěšela sušené květiny navázané na dlouhých provázcích.
„Mohla bys mi tu pomoci?“ zavolala na černovlásku.
Sir’elle ji ochotně pomohla připevnit květiny na stěnu a pak přešla na opačnou stranu pokoje, kde připravovala nábytek pro jednání s Kaldorei. Bylo třeba pečlivě připravit zasedací pořádek. Bohužel nikdo nedokázal předvídat, jak se elfové budou navzájem snášet.
Glea’ar dívky pověřil, aby mezitím svolaly radu města. Ta měla projednat přijetí Kaldorei, zatímco Glea’ar bude přesvědčovat Therona. Pokud by se mu nepodařilo vysvětlit lordu jejich situaci, postavil by ho před hotovou věc. Nemohl by vzdorovat většinovému počtu hlasů. Měl pocit, že přesvědčit radu nebude tak obtížné.
„Arissa,“ ozvalo se Aqui’tach za zády.
„Prosím?“ zeptala se elfka, přestala aranžovat květiny a otočila se k Sir’elle.
„Jmenovala se Arissa. Byla to ta nejkrásnější žena, jakou jsem kdy v životě potkala.“
„Tvoje láska byla žena?“
Sir’elle sklopila oči k zemi.
„Jsi zhnusená, viď?“ špitla Sir’elle směrem k zemi.
Aqui’tach nebyla ani tak zhnusená jako překvapená. Nevěděla, co má říct nebo co udělat. Stála tam, neschopná cokoli udělat. Ve skutečnosti jí to divné ani nepřišlo.
„Ne…nejsem zhnusená, co tě to napadlo?“
Chvíli zaváhala, pak se přece jenom odhodlala a přešla k Sir’elle, chytla ji za ruce a podívala se jí zpříma do očí.
„Člověk nemůže za to, do koho se zamiluje, ať je jeho objektem lásky muž nebo žena, nikdo nemá právo ho soudit. Důležité je, když jsou ti dva šťastní.“
Sir’elle se usmála, ale byl to ten druh smutného smíchu, kdy se člověk snaží rozveselit, aby se úplně nezhroutil.
„Co se stalo?“ zeptala se Aqui’tach a její hlas zněl spíše prosebně. Chtěla černovlásce ukázat, že ji to zajímá.
„Bydleli jsme spolu v jedné vesnici, asi den cesty odtud. Zamilovaly jsme se do sebe na první pohled. Potají jsme se scházely, aby na nás nikdo nepřišel. Procházely jsme se v noci při úplňku v lesích. Občas jsme zašly naslouchat zpěvu moře na pobřeží. Byly to krásné chvíle. Arissa měla ještě sestru. Ta po čase zjistila, že se její sestra vydává po nocích ven a chtěla vědět, proč. Myslela si, že chodí za nějakým mužem. Když nás spolu viděla, rozeběhla se hned domů a pověděla vše své matce. Po vesnici se to brzy rozneslo. Lidé na nás brali vidle, vyhnali nás z vesnice, jako kdybychom byly nakažené nějakou nemocí. Naše rodiny nás opustily, nepomohly nám. Chtěly jsme se vydat do Silvermoonu, kde bychom měly klid a mohly začít nový život spolu. Cestou nás ale přepadli zloději. Nevím už, kolik jich bylo, pamatuji si pouze ty dlouhé minuty, kdy mi nezbylo nic jiného, než se jim vydat na milost a nemilost. Když se na nás všichni ukojili, chtěli se nás zbavit. Pokusili jsme se utéct, ale brzy nás dohonili. Arissu chytli jako první. Nestihla jsem nic udělat, pouze natáhnout ruku a vykřiknout. Pak…“ odmlčela se, po tvářích jí tekly slzy, „…pak jsem viděla, jak Arisse z krku vytryskl temný proud krve. Zařízli ji jako sele. Zahlédla jsem, jak její bezvládné tělo dopadlo na zem. Potom jsem byla na řadě já. Když se ke mně blížil ten parchant se zakrváceným nožem, mé tělo naplnila nenávist, bolest a žal. Nepamatuji se, co se v ten okamžik stalo, vím jen, že celá tlupa těch zlodějů zničehonic ležela na zemi bez jediné známky života. Sotva jsem se držela na nohou, byla jsem velice zesláblá. Až nedávno, když si mě Glea’ar vybral, jsem všechno pochopila. Poté, co zavraždili Arissu, se mi několikrát přihodily zvláštní věci. Kromě toho, že mě přitahovaly ženy, jsem měla nadání pro čarodějnictví. Jinak jsem si to nedokázala vysvětlit. Díky svým nekontrolovatelným schopnostem jsem ublížila hodně lidem. Jsem moc ráda, že si mě Glea’ar vybral a že mě učí.“
Aqui’tach černovlásku pevně objala.
„Mohu tě poprosit o laskavost?“ zeptala se Sir’elle.
„Samozřejmě.“
„Neříkej to, prosím tě, nikomu z Quel’ban’dinoriel, moc tě prosím. Nechci znovu přijít o lidi, na kterých mi záleží.“
„Neboj se, zůstane to mezi námi. Časem uvidíš, že se nemusíš ničeho obávat,“ slíbila Aqui’tach a usmála se.
„Děkuji,“ řekla Sir’elle a úsměv jí oplatila. „Tak jdeme svolat radu?“
„Já jsem pro.“